Nebyl jsem vidlák - Vladimír Šmicer tak, jak ho neznáte

Je jedním z nejúspěšnějších českých fotbalistů. Vyhrál největší klubové trofeje a úspěšně působil v Anglii. S námi si však Vladimír Šmicer povídal na dřevěné lavičce u hřiště v Dolních Chabrech.

Když jsem vám volal poprvé, byl jste zrovna na kole.

Jsem kluk z vesnice, tam jsme na kole jezdili hodně. Baví mě to pořád a navíc si tím i spravuju koleno po operaci.

Kolik kilometrů najezdíte?

Jezdím tak třikrát týdně, třicet až čtyřicet kilometrů.

Máte svou oblíbenou trasu?

Mám, dole kolem pražské ZOO. Dá se tam jet až do Kralup, je to dobrá cesta.

Fotbal a jízda na kole. To jsou vaše největší koníčky?

K tomu ještě golf. Když mám čas, rád vyrážím. Dělám to pro radost, kolo už je spíš součást tréninku.

Jak jste se dostal ke golfu?

Když jsem byl v Liverpoolu, golf tam hráli všichni. S Patrikem Bergrem jsme si řekli, že to vypadá jednoduše, a tak jsme začli. Je to v přírodě, jsem tam sám. Asi mě to chytlo proto, že dělám celý život kolektivní sport.

Máte vůbec nějaký volný čas?

Na koníčky mám čas po fotbale a rodině. To chodím třeba do divadla nebo koncerty.

Na jakou hudbu chodíte?

Třeba včera jsem byl na Janě Kirschner. Je mi sympatická, má dobré písničky.

Jak často hudbu posloucháte?

Bez hudby si nedovedu představit můj den. Mám spoustu oblíbených kapel a zpěváků. Poslechnu si jakoukoliv hudbu. Od popu, přes techno, až po klasiku. Když se mi to líbí, nebráním se ničemu.

V Anglii jste měl asi větší výběr než tady.

To ano, bylo to docela dobrý. Vzpomínám na koncerty Oasis nebo Stereophonics.

Hokejisté se v kabině často hecují našláplými skladbami. Co fotbalisti?

My to ani nepotřebujeme, radši se soustředím sám na sebe. Někteří hráči mají sluchátka.

Jak vzpomínáte na dětství?

Nádherný čas. Strašně rád bych to vrátil. Začínal jsem kolem pěti šesti let, s partou jsme furt hráli fotbal. Nedělal jsem to kvůli tomu, abych jednou hrál ligu.

Co pro vás jako čtrnáctiletého kluka znamenal přestup do Slavie?

Prostě jsme se přestěhovali z vesnice do Prahy. A tady jsem to měl nejblíže na Slavii, tak jsem se šel přihlásit. V té době jsem spíš fandil Dukle.

Měl jste nějaký problém s kluky v týmu?

Přijali mě v pohodě. Nikoho jsem nevystrnadil ze sestavy. V každým mužstvu je to tak, že když přijde někdo, kdo jim může pomoct, tak ho přijmou dobře. Viděli, že nejsem špatnej hráč, taky jsem nebyl žádnej vidlák.

Jak na vás Praha působila?

Metro, tramvaje. S rodiči jsem se učil trasy metra, abych nezabloudil. Ale nikam jsem se moc nepodíval, byla to jen škola a trénink, nic jiného. Nemohl jsem dělat blbosti.

Když se kouknete zpátky, nepřišel jste o něco?

Ne. Mě nelákalo jít do hospody nebo za holkama. Mě nejvíc uspokojovalo dát gól a radost ze hry.

Vzpomenete si ještě na svůj první gól za Slavii?

Coby kluk ne. Hrál jsem v útoku, dával jsem tak deset patnáct gólů za sezónu. Jinak v mužích to bylo poprvé v roce 1992 proti Bohemce na Strahově.

Dovedl byste si představit, že byste se neživil fotbalem?

Docela těžko. Odmalinka jsem psal všude povolání "fotbalista". Teď mi to říkala paní učitelka ze základky. Po maturitě na obchodce mi rodiče řekli, ať ještě nechodím na vysokou, ať zkusím fotbal. Když to nevyjde, na školu můžu jít později. To bych pak asi dělal v bankovnictví.

Ale to by vás asi nebavilo.

Sen byl hrát fotbal.

Ptám se, protože podobně se bude možná jednou rozhodovat váš syn.

Budu zvažovat, jak bude vypadat a jestli má šanci. Kdybych viděl, že fotbal může hrát i pro zábavu, byl bych rád, kdyby měl nějakou dobrou školu.

Pavel Nedvěd minulý týden ohlásil konec kariéry...

Jsem ve stádiu, kdy uvažuju o tom, že taky skončím. Ale byla by škoda říct to takhle od stolu. Zkusím si zahrát ještě pár zápasů. Už jsem smířený s tím, že moje kariéra je u konce.

Takže úplný konec s fotbalem?

Život bez fotbalu si představit nedovedu. Snad si budu moct zahrát třeba pro zábavu za Chabry.

Jak bude vypadat den váš den, až nebudete hrát?

Ze začátku to bude velká změna. Doteď jsem zvyklý na pevný režim. Jít na trénink, dávat pozor na to, co jím a piju. A najednou bych si mohl dovolit všechno. Ale stejně jsem pokaždé rád, když se to nějak zaběhne. Nebavilo by mě nic nedělat, něco bych si zase určitě našel.