Život na Aljašce není jednoduchý a není mnoho lidí, kteří se tam podívají. A ještě méně je těch, kteří tam žijí. Jediným možným spojením této divočiny s ostatním světem je pro každého dobrodruha, horolezce nebo lyžaře letadlo.
Letadlo v rukou zkušeného pilota, který dobře zná místní podmínky, přírodu a rozmary počasí. Na Aljašku se v roce 2007 vydala mezinárodní expedice s cílem prvosjezdu hory Mount Saint Elias, o které jsme psali v minulém čísle.
Nyní vám přinášíme rozhovor s Američanem Paulem Clausem (50), jedním z nejlepších bush pilotů na světě. Vysnil si život uprostřed divočiny, kde vybudoval malou základnu Ultima Thule, která slouží všem dobrodruhům a vědcům jako základní tábor. Odtud je pak Paul Claus svým letadlem rozváží za dalším dobrodružstvím.
Na začátek se zeptám, co tě na létání tolik přitahuje?
Létání je pro mě kombinací několika věcí. Letadlo mě dostane do nepřístupných míst divočiny, kterou tolik miluji, a stejně tak třeba do lokalit vhodných pro lezení, což mě taky hodně baví. Během několika hodin člověk může stanout v místech, kam by pěšky šel roky.
Jedno pořekadlo říká, že létání jsou hodiny a hodiny nudy přerušené momenty vzrušení, ale tady, na Aljašce, je to přesně naopak. Můžete být na stejném místě posté, ale protože je Aljaška hrozně proměnlivá, všechno je pokaždé jiné.
Máš asi docela nebezpečnou práci, riskuješ hodně?
Někdo by asi řekl, že to, co dělám, je riskantní, ale já mám všechno pevně v rukou. Na Aljašce jsem nalétal 25 tisíc letových hodin a pořád jsem tady. Co pro jednoho vypadá riskantně, je pro mě rutina. Ale nemyslete si, trvalo hodně času, než jsem se do téhle fáze dostal.
Na ledovcích sem nepřistával odmala. Táta mi vždycky říkal, že nejdůležitější věc při létání je mít vždy na vybranou, a měl pravdu. Když se mě někdo zeptá, jestli přistanu na konkrétním místě, nemůžu mu odpovědět. Do poslední vteřiny totiž rozmýšlím ty další možnosti, které jsou závislé na okolnostech, jako je třeba síla větru nebo zásoba paliva.
Každý ze všech těch scénářů otevírá nové možnosti. Čím míň jich máš, tím hůř, a když ti zbude jen jediná, máš problém. A toho se snažím vyvarovat, vždycky chci mít na vybranou.
Máš nějaké špatné zkušenosti s létáním? Něco děsivého?
Za ty roky mám spoustu zážitků a zkušeností. Na co jsem ale opravdu hrdý, je to, že jsem nikdy neublížil sobě ani nikomu druhému. Žádnému pasažérovi se v mém letadle nikdy nic nestalo. Když jsem byl mladší, měl jsem hodně nehod, v paměti mi ale ulpěla hlavně jedna: při přeletu přes ledovcové jezero mi vysadil motor a já skončil ve vodě a musel jsem doplavat ke břehu. Tenkrát jsem se smrti skoro dotýkal.
To letadlo zůstalo ve vodě?
Ne, vytáhli jsme ho z vody a za dvě hodiny už jsem s ním byl zase ve vzduchu. Jednou jsem zase letěl na Mount Lognan, vysadil mi motor a musel jsem nouzově přistát. Sice se mi nic nestalo, ale motor už nenaskočil, přišla bouře a já tam uvízl na celé čtyři dny. Sám v letadle a bez jídla.
Nejhorší ale bylo, že jsem neměl vodu. Může se zdát, že na ledovci je voda všude kolem, ale když nemáte vařič, není vůbec jednoduché sníh roztavit. To mě zaměstnávalo celé ty čtyři dny, které jsem tam strávil. Alespoň nějaká
„zábava“. Když člověk sedí čtyři dny v kokpitu letadla, čas se hodně táhne.
Účastnil ses někdy záchranné akce?
Každou chvíli! Tohle je největší přírodní park na světě a já jsem téměř u všeho, co se tu děje, záchranné akce nevyjímaje. Třeba zrovna před několika
dny jeden Švýcar spadl ze skály a poranil se. A kdo ho zachraňoval?
Samozřejmě že já. V letadle jsem vezl už hodně vážně zraněných, neb dokonce i mrtvých lidí. Aljaška je pravá divočina, a když zavoláte helikoptéru,
není to tak, že přiletí do pár minut. Tady jsi závislý víceméně sám na sobě.
Jak vypadá tvůj normální pracovní den?
Mám práci, se kterou se pojem normální pracovní den neslučuje. Například
zítra musíme vstávat v pět hodin ráno a poletíme přes půl Aljašky. Budeme
provádět výzkumy na ledovci nedaleko Sewardu (město na jihu Aljašky, pozn. red.) a doufejme, že se vrátíme kolem páté hodiny odpoledne. Bude to dlouhý den. V téhle práci opravdu není nic, co by se dalo nazvat normální, a právě to ji dělá zajímavou.
Paul Claus (50)
Bydliště: Chitina, Aljaška, USA
Stav: ženatý, dvě děti
Koníčky: lyžování, lezení po horách
na celém světě
Typ letadel: DHC-2 De Havilland Turbine
Otter, 1957 Super Cub
Povolání: pilot, horský vůdce
že jsem neměl
vodu. Může se zdát,
že na ledovci je voda všude kolem,
ale když nemáte vařič, není vůbec
jednoduché sníh roztavit. To mě
zaměstnávalo celé ty čtyři dny, které
jsem tam strávil. Alespoň nějaká
„zábava“. Když člověk sedí čtyři dny
v kokpitu letadla, čas se hodně táhne.
Účastnil ses někdy záchranné akce?
Každou chvíli! Tohle je největší
přírodní park na světě a já jsem téměř
u všeho, co se tu děje, záchranné akce
nevyjímaje. Třeba zrovna před několika
dny jeden Švýcar spadl ze skály a poranil
se. A kdo ho zachraňoval?
Samozřejmě že já. V letadle jsem
vezl už hodně vážně zraněných, nebo
