"To nejde!" - uslyšíte s největší pravděpodobností, pokud se rozhodnete udělat něco, co není úplně běžné. Slyšel to Kolumbus, když sháněl peníze na Santa Mariu, Ninu a Pintu a slyšeli to i bratři Wrigtové, když skládali první motorový létající stroj těžší vzduchu. Když se naši nejslavnější cestovatelé Hanzelka a Zikmund chtěli vydat v roce 1947 autem do Afriky, řekli jim: "Jak chcete jet do Afriky, když jste tam ještě nebyli." To prostě nejde.
Protože to nejde
Právě proto jsme se rozhodli přejet trabantem Afriku. Protože to nejde. V Africe nejsou silnice, hned vás okradou a pro jistotu i zabijí. Afrika je zlá. Máte na to jiný názor? Vždyť jste tam nikdy nebyli... Nakonec se ukázalo, že jediný způsob, jak zjistit, jaké to opravdu je, projet Afriku od severu k jihu, je projet ji od severu k jihu. A trabantem (!) k tomu. Přitom to není zdaleka nejprimitivnější auto, jaké se vydalo z Prahy do Kapského Města. Na začátku minulého století to za volanty vozidel z dob, kdy silnice nebyly zdaleka všude, dokázalo hned několik Čechů. Řídili tatry, škodovky i aerovky. Afrika nebyla tehdy černobílá, jak vypadá na stařičkých fotografiích. Byla barevná a divoká. Jako dnes. Ještě víc. A šlo to. Bez satelitní navigace, bez satelitního telefonu, bez náhonu na všechna kola, prostě jen tak s mapou, kýblem odvahy, kapkou nezodpovědnosti a cisternou štěstí.
Nebezpečné končiny?
Za čtvrt roku jsme ujeli 19 640 kilometru napříč jedenácti zeměmi. Od nejsevernějšího bodu v Tunisku po ten nejjižnější v Jihoafrické republice - Střelkový mys. Už jen kvůli tomu jménu mělo smyl se tam vypravit.
Projeli jsme pouštěmi i pralesy, šílenými městy i vesničkami s několika domorodci. Viděli jsme tam hodně, ale ne tu Afriku, jakou nám ukazují v televizi. Plnou násilí, žebrající o pomoc. Když někomu řeknete, že jste byli v Súdánu, vyděsí se. "To vás tam nezabili?" padne první otázka. "Vypadáme snad zabitě?" "A to jste se tam nebáli," následuje. "Ne, skutečně nebáli." V Súdánu jsme se třeba cítili mnohem lépe než v sousedním oslavovaném Egyptě. Nikdo se nám nenažil prodat za každou cenu ohavné suvenýry ani vybrat poplatek za cokoli. Tady nás neměli za chodící peněženky, tady jsme stále byli za hosty, cestovatele z dalekých zemí, ke kterým prastaré zvyky velí chovat se slušně a s úctou. Ano, i v Africe jsou hodně nebezpečné země, kam není radno jen tak jezdit. Tenhle kontinent je ale obrovský a prohlásit o něm šmahem, že je o život, je jako říct, že Čechy jsou ohavná a nehostinná zem, protože na Mostecku máme měsíční krajinu povrchových dolů na hnědé uhlí.
Tvrdý černý kontinent
Afrika je nádherná, ale nedá vám nic zadarmo. Věci, které jsou u nás běžné, jako silnice s asfaltem, dopravní značky, benzinové pumpy - ty tady nepotkáte stovky kilometrů. Probíjíte se nekonečnými prašnými cestami, kde přetížená autíčka s maličkým výkonem, který dnes hravě přebije i větší skútr, trpí. A vy s nimi. Na palubní desce máte jen tachometr, a protože maximální rychlost na asfaltu je jen malinko nad osmdesátkou, ani ho nepotřebujete. Žádné kontrolky, nic, ani ty ukazující, že dochází benzin. Když vás zajímá, kolik ho je v nádrži, musíte ji otevřít a strčit do ní klacek. Původně tam byla plastová tyčka, ale tu jsme záhy ztratili.
Afriku jsme přejeli v šesti. Čtyři lidé a dvě autíčka. Plnohodnotní členové posádky. Živí a opatrovaní jako koně kočovníků. "Tohle klepání je nové! Ulomilo se nám něco důležitého nebo zbytečného?" "Je výfuk důležitá nebo zbytečná věc?" Čím víc se blížíte k cíli, čím víc toho máte za sebou, tím mírnější měřítka máte. Nad věcí, se kterou byste v Evropě vyrazili do servisu, mávnete rukou.
Tohle je Afrika
TIA - This Is Africa -Tohle je Afrika - říkají tady. Na zbytečnosti tu není čas ani nálada. Tady platí jiná měřítka na to, co je problém. Ovšem když se vám pouhých tisíc kilometrů od cíle zadře uprostřed pouště motor, je to zlé i na Afriku. V tu chvíli se přesvědčujete, že právě pro to jste tady, protože to není jednoduché, jenže teď právě byste si přáli, aby to jednoduché bylo. Když stojíte uprostřed pustiny s mrtvým autem, říkáte si, že už nikdy nikam nepojedete. Když se na vás škodolibě směje otevřený motor a vy víte, že tohle prostě opravíte, říkáte si, že možná někam ano, ale určitě ne trabantem. Když se pak zase ženete v oblaku prachu dál, poslední stovky kilometrů k cíli, přemýšlíte, kam příště. Třeba taková Jižní Amerika? To by také nemuselo jít.
Jak zlikvidovat školní výuku
"Stavíme školy s okny," prohlásila hrdě Míša z české organizace Člověk v tísni v etiopské Awase. "To je toho," řekne si Evropan. Ale v zemi, kde škola sídlí ve větší chýši s udusanou podlahou, je to něco. Velká okna, dveře, a dokonce - tomu byste nevěřili - i lavice s tabulí. Elektřina sice chybí, ale na dvoře je studna. Třídy narvané k prasknutí, učitelé učí na dvě směny, jedna třída dopoledne, druhá odpoledne… a v období sklizně velmi mizerná docházka. Kdo by posílal děti do školy, když musí pracovat na poli?
Zazvonil zvonek - pár úderů kladivem starý brzdový buben z náklaďáku. Z Prahy dovezené fixy v rukou všech dětí, zmatek a hromada obrázků na kapotě trabiho, akce na kterou jsme se těšili deset tisíc kilometrů - sbírání dětských kreseb ze všech koutů Afriky. Když už chaos dosáhl největšího stupně, přihnal se školník s ohromou rákoskou a udělal pořádek. Totálně rozloženou výuku ale nedokázal zachránit ani on. Ten den už se neučilo.
Expedice v číslech
4 lidé
2 trabanti
19 640 km
11 zemí
3 měsíce
60 litrů dvoutaktního oleje
2389 litrů benzinu
4 Kč/l nejlevnější benzin (v Libyi)
6,5 l/100 km průměrná spotřeba
385 km/den průměrná rychlost
55 ºC max. teplota
2x zadřený motor
