"To byla teda ponorka!" prohlásil Kája hned po příjezdu z tábora. Tehdy většinu léta pršelo a kluci museli být i několik dní po sobě zavření v chatkách. Brzy se začali hádat o nesmysly, dělat si naschvály a nakonec na sebe jen mlčeli. Pár dní po návratu domů jim ale otrnulo. Zatelefonovali si, a dokonce spolu šli na nohejbal. Člověk by nevěřil, že ještě před pár dny byli tohle nepřátelé "na život a na smrt". Nějak si to odpustili, protože věděli, že za to mohla "ponorka". Jenže co to vlastně je?
Ponorková nemoc je sice všeobecně známá, ale jako diagnózu ji žádný doktor nenapíše a na marodku se s ní také nechodí. Neexistuje žádný virus nebo bacil ponorkové nemoci, přesto ji člověk může "chytit" poměrně snadno. Jak to? Vraťme se zpátky časem do doby, kdy zrovna probíhá první světová válka.
Ponorka v ponorce
V první světové válce pořádné dieselové a elektrické motory poprvé dopřály ponorkám stejnou nezávislost jako velkým lodím. Zanedlouho ale přišla nečekaná rána. Posádky ponorek, které celé týdny a měsíce neměly kontakt s okolním světem, se začínaly brzy hádat a často bojovaly víc mezi sebou navzájem než s nepřítelem. Nejednou byl úspěch, když se rozhádanou ponorku vůbec podařilo dostat zpátky do přístavu. Tak vznikl pojem "ponorková nemoc". Vědělo se, že u jejího počátku je vždycky nepočetná skupina lidí uzavřená v malém prostoru. První podezření padlo na vzduch v ponorkách, který byl zvláště v první světové válce opravdu hrozný. Obsahoval spoustu oxidu uhličitého, páry a různých výparů z paliva a olejů. Zkrátka bylo to něco, co byste dýchali, jen kdybyste opravdu neměli na vybranou. Námořníci se proto samozřejmě necítili příliš dobře.
Jenže tenhle směr pátrání byl slepá ulička. Začínalo se ukazovat, že se s "ponorkovou nemocí" lidé setkávají i jinde. Nevíme kolik lodních vzpour měla tahle mrška na svém kontě, kolik venkovských samot, manželství, polárních výprav a horolezeckých expedic pořádně potrápila, ale bylo jich jistě hodně. Depresivní prostředí mohlo také ke vzniku ponorkové nemoci přispět, ale ani to jako zdůvodnění nestačilo. Stále více se ukazovalo, že tajemství ponorkové nemoci leží mnohem hlouběji v lidské psychice.
Příliš blízko
Při všech situacích, kdy propukala ponorková nemoc byli lidé uzavřeni v malých prostorách - ať už to byl stan polárníků nebo orbitální stanice. Mohlo to mít význam? Samozřejmě! Lidé vnímají prostor kolem sebe jako "obrannou zónu" a jiné lidi si do ní pouštějí podle toho, jak k nim mají "blízko". Když k někomu přijdete příliš blízko a narušíte mu osobní zónu, začne se přirozeně bránit. Pokud přinutíte lidi, aby se delší dobu zdržovali u sebe blíže, než by sami připustili, jejich přirozená obrana je nakonec přinutí, aby spolu soupeřili. Přesně tak tomu bylo ve většině případů ponorkové nemoci. Ale to je jen začátek. Lidé kromě svého teritoria potřebují také vnější podněty - tedy něco, co je pro ně každý den nové. Malý prostor nabízí podnětů málo a náš mozek na to reaguje podobně jako žaludek na nedostatek jídla. Je to jakýsi druh duševního hladu. Odborně se mu říká vjemová deprivace. My většinou známe spíše její výrazně slabší obdobu - nudu. I ta dokáže být dost otravná a rozhodně nevede k ničemu dobrému. Malý prostor přeplněný lidmi působí zároveň také opačný problém. Lidé svým pohybem, mluvením i samotnou přítomností nutí jiné lidi, aby si jich všímali. Výsledkem je, že se v malém prostoru nedokáží pořádně soustředit nebo odpočívat.
Jak na ni?
Co z toho plyne? Hlavně to, že proti "ponorce" nejsme vůbec bezbranní. Jen je potřeba se na ni dobře připravit. Vymezte si ve stanu nebo chatce svůj prostor a udržujte si ho. Připravte se na to, že se možná budete muset zabavit sami. Kytara, různé hry, zajímavé dovednosti jako vyřezávání, uzlování nebo lasování dovedou oddálit "ponorku" o pěkných pár dní. Přesto raději počítejte s tím, že se asi nějaké té hádce nevyhnete. I pak můžete být připraveni. Než se začnete o něco hádat, zamyslete se, jestli vám to opravdu stojí za to. Když už se pohádáte, naučte se omluvit a odpustit - uvědomte si, že nakonec budete spolu muset vydržet až do konce. Omlouvejte se jen jednou, pokud váš kamarád vyžaduje stále další a další omluvy, nedoprošujte se. Řekněte: "Už jsem se ti omluvil, takže to buď přijmi, nebo odmítni, nečekej ale, že se ti budu omlouvat až do smrti." A konečně i když jste spolu celý tábor nemluvili, vzpomeňte si, že to byla "ponorková nemoc". Není důvod si to navzájem vyčítat až do smrti.
Kosmonauti s pistolí
16. červenec 1976 odstartovala z kosmodromu Bajkonur loď Sojuz 21 se dvěma kosmonauty na palubě. Podle oficiálních zpráv proběhlo vše v pořádku - loď letěla podle plánu, spojila se s orbitální stanici Saljut 5, kde kosmonauti strávili 17 dní a pak s nimi 24. srpna 1976, po 49 dnech od startu, přistála. Teprve po letech přiznal velitel lodě Boris Volynov že všechno tak dobře neprobíhalo. Na palubě orbitální stanice zavládla stará známá ponorková nemoc a brzy tam nebylo k vydržení. V jednu chvíli prý dokonce Volynov mířil na svého palubního inženýra Vitalije Žolobova pistolí, kterou měli s sebou na obranu pro případ nouzového přistání v divočině. Psychologické testy jsou od té doby pro ruské kosmonauty ještě přísnější než dříve. Podceňovat ponorkovou nemoc se prostě nevyplácí.
