Jak nevěřit autoritám: poučení z hororového pokusu

Máte rádi strašidelné příběhy? Doufám že ano, protože by tu jeden hned na začátku byl. Představte si, jak do bílé nemocniční místnosti přichází student. Jakýsi výzkumník mu slíbil pár stovek za to, že mu pomůže s výzkumem. Smyslem pokusu je zjistit, jaký vliv má bolest na schopnost učení. V místnosti je stůl se stupnicemi a páčkami, reproduktory a mikrofony.

"Za touhle zdí je pokusná osoba," říká vědec, "souhlasila s pokusem a dostala za něj zaplaceno."

Člověk za stěnou dostává otázky. Při špatné odpovědi dostane elektrickou ránu. Pokud odpoví příště také špatně, dostane ránu o něco větší. Úkolem studenta je stisknout tlačítko při nesprávné odpovědi. Zpočátku jde všechno dobře, ale pak člověk za stěnou párkrát odpoví špatně a dostává čím dál větší rány. Student slyší křik a váhá. Vědec ho pobízí, aby v pokusu pokračovali. Nakonec se za zdí ozývá jen zlověstné ticho. Stupnice přístroje ukazuje proud, který člověk nemůže přežít. Hrůza? Nebojte, nikdo nezemřel - člověk za stěnou byl herec a bolest předstíral. Zkoumaný byl ten student, který mačkal tlačítko.

Věřili byste tomuto vědci? •  shutterstock.com

Vědec versus podvodník

Jde o jeden z nejkontroverznějších psychologických experimentů, který provedl už v roce 1963 na americké Yaleské univerzitě psycholog Stanley Milgram. Pokus byl později mnohokrát opakován s podobnými výsledky. Dokud se odehrával v laboratorně vycíděných místnostech vědeckého ústavu a "vědec" měl na sobě bílý plášť, odvážila se mu vzdorovat jen necelá třetina studentů. Když ale zvolili experimentátoři za místo pokusu zchátralou budovu a jako "vědátora" chlapíka v džínách, klesl počet "smrtelných" pokusů pod jednu pětinu. A na pouhou desetinu se snížil, když byli v místnosti dva "vědátoři", kteří se spolu začali o smysl a bezpečnost pokusu přít. Co nám to říká? Zaprvé to, že jsme zvyklí posuzovat autority podle vnějších znaků (bílý plášť, laboratoř). Ty, které vypadají opravdu důvěryhodně, bychom poslechli i navzdory vlastnímu rozumu a instinktům. A zadruhé, že autoritám se těžko odporuje. O svou převahu ale velmi rychle přijdou ve chvíli, kdy nám někdo nebo něco ukáže, že pochybnosti jsou na místě.

Autorita není svatá

Z vyprávění o hororovém pokusu bychom si také měli odnést jedno zásadní ponaučení: na autority nelze přenášet zodpovědnost za to, co děláme. Myslíte, že by student zabití "pokusného" člověka sám před sebou i před světem obhájil tím, že mu to vědec radil? A navíc: Každý se může totálně mýlit. Nikdo není expert na všechno a sebevětší autorita může mít špatný den, takže bude nepozorná nebo zapomnětlivá. A to nemluvíme o falešných autoritách, které z nějakých důvodů prostě lžou. Zároveň si ale uvědomte, že přes všechna rizika existují autority, kterým bychom důvěřovat měli, protože nás jejich poznatky a zkušenosti mohou ochránit před vlastními chybami a naučit nás mnoho zajímavého. Podle toho, co jsme si už o autoritách řekli, byste je měli být schopni poznat. Bez ohledu na to jaký k nim budete mít obdiv a jak je budete mít rádi (třeba rodiče), ale nezapomínejte, že nejsou ani neomylné, ani nepřekonatelné. Z každé základní školy může vyjít žák, který se později stane větší autoritou než jeho učitel. Takže i vy se můžete stát skutečnou autoritou. Doufám jen, že tou pravou.

Nechci Facebook, netwitteruju a na lidé.cz nemám ani fotku. No a?

Jak odhalit falešnou autoritu?

Celkem těžko. Pár věcí ale působí jako poplašný signál. Pozor si dejte zejména tehdy, pokud narazíte na autoritativního člověka, který...

- se tváří jako expert na celou zeměkouli
- tvrdí, že se nikdy neplete
- používá argumenty, které odporují zdravému rozumu
- na vás činí nátlak nebo zkouší citově vydírat
- omílá to samé dokola jako zaseknutá deska
- používá argumenty typu "prostě to tak je"

A co dělat, pokud vás "autorita" do něčeho nutí a vy nemáte sílu odporovat? Utéct! Lepší než potom litovat.

Ropa utržená ze řetězu

Pod balónky přeletěl moře!