Byl jsem zrovna nějakých 200 metrů pod zemí, když se pod úderem mého krumpáčku prolomila skála a já proletěl do jeskyně. Ve tmě jsem se posilnil kýtou masa z divokého vepře a rozsvítil jsem pochodeň. Oranžové světlo mi v podzemní sluji přineslo jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.
Ta dobrá: Stěny jeskyně jsou od pohledu bohaté na uhlí, křemen a železnou rudu. Ta špatná: Všude kolem mě se potácejí zombíci a... moment... ano, jeden mi právě uhryznul hlavu.
Zombíci tančí při měsíčku
Na první pohled vypadá Minecraft jako něco, co k vám někdo propašoval strojem času z roku 1995 a teď vás to nutí hrát na mašině, která utáhne Call of Duty: Black Ops na plné detaily. Na druhý pohled vypadá ještě hůř. Všechno ve světě Minecraftu (což by se dalo přeložit jako Umění těžby) se skládá z kostek, kůstek a kostiček, ať už se jedná o stromy, skály nebo Slunce, které na vás zírá z oblohy jako obrovská žlutá krychle. Z kostek jsou v tomhle světě složeny dokonce i vlny oceánu, divocí koně a neodbytné ukvokané slípky.
Nářez kostiček
Stačí tady ale párkrát čutnout do země, porazit pár stromů, ulovit pár divokých prasat a člověk si uvědomí, že ačkoliv to všechno vypadá tak "oldschool", něco takového vlastně v životě neviděl. Nasekejte si nějaké dříví, nalamte ho na prkýnka, vyrobte si topůrko, přimontujte na ně pazourek, kopněte s tou motyčkou párkrát do země a uvědomíte si, že kostičkový svět je vlastně nářez. Například to hranaté Slunce tam jenom tak nevisí; zatímco jste si vyráběli motyku, doputovalo až nad západní horizont, a jestli si něco opravdu nepřejete, tak je to zůstat venku po setmění. To totiž vylezou ze svých děr zombie, kostlivci a obří pavouci. Nejvyšší čas postavit si úkryt.
Život je boj
V Minecraftu nemáte misi. Nemáte úkol, nemáte cíl, nikdo vám nediktuje, co, proč nebo jak máte dělat. Můžete dělat cokoliv a nemusíte dělat nic (pokud vám tedy nevadí, že vás navečer něco sežere). Jediné, co by se dalo označit za zadání, je: přežít. Přežít den, během něhož narubete dříví, postavíte srub, natěžíte uhlí, vyrobíte krb, přetavíte rudu v kov, ukováte meč, skolíte medvěda, uvaříte si véču a pak už se honem rychle pakujete, protože je tu další část programu, a to: přežít noc.
Jakmile se ve hře trochu otrkáte, napadne vás: "Tak moment. Srub už mám, je obehnán plotem, vede do něj cestička s automaticky otevíratelnými vrátky a na sobě mám brnění, které už jen tak nějaká oživlá mrtvola neprokousne; tak co si na srub nepostavit druhé patro? Nebo ještě lépe... Proč si místo srubu nepostavit třeba hrad?
Od pazourku k Enterprise
Všechno je tu zpracovatelné, všechno se dá využít; ať už jako stavební materiál, součást nějakého nástroje nebo zpracovatelná surovina. A tak se od pazourku dostanete k sekyře, od brnění ušitého z kůže ulovených zvířat ke kovové zbroji a ta díra v zemi, z níž jste vytěžili svou první hrudku uhlí, se rozroste v důl, v němž budou po kolejích jezdit důlní vozíky. A váš starý srub? Přiveďte sem přes poušť kanálem moře a postavte si místo něj třeba letadlovou loď. Z doby kamenné do budoucnosti a ještě dál; v Minecraftu už dnes funguje elektrika, jsou tu lidé, kteří přešli od hloubení zemljanek k výstavě obřích megalopolí a jeden borec si tu postavil 1 : 1 kopii vesmírné lodi Enterprise.
Vydolovaný svět
Do světa Minecraftu je v současné chvíli registrováno bezmála pět milionů lidí, z nichž si hru zahrál už nějaký milion a půl. Stačí zaplatit pár dolarů na stránce Minecraft.net a pak už si můžete kutat a stavět do alelujá. Nemusíte se přitom bát, že by vaše peníze šly do špatné kapsy: Ze hry profituje švédský programátor Markus "Notch" Persson, který ji vyrobil, jeho malá firmička Mojang, kterou si kvůli ní založil, a jeho kámoš C418, který mu k ní skládá muziku. Prostě pohoda.
