Víra v draky je prastará, vyskytují se už v nejpůvodnějších lidských mýtech a legendách. Podle některých psychologů jsou dokonce kolektivní vzpomínkou všech savců na dávno minulé doby, kdy se naši předkové museli ukrývat před strašnými dinosaury. Pokud je to pravda, jacísi draci se zjevují v nočních můrách i vašemu psovi nebo morčeti.
Kolik má drak nohou?
Je těžké najít i odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku, jak vlastně takový drak vypadá? V českých pohádkách vystupují draci tříhlaví, sedmihlaví nebo devítihlaví. To je však spíše zásluhou Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena, kteří měli dobře prostudované ruské a další východoslovanské legendy. Ve starších příbězích ze střední a západní části našeho kontinentu mívají spíše hlavu "jen" jednu.
Mezi milovníky draků se vede i spor o počet nohou, který mají tyto bytosti mít. Původní (západo)evropský drak měl totiž nejčastěji pouze dvě nohy a pár křídel. Později se draci - s tím, jak Evropané koncem středověku začali více cestovat a přivážet různé suvenýry z cest - podobali spíše okřídleným krokodýlům.
Dinosauři i krokodýl
Není určitě náhodou, že se draci od sebe liší podle místa. Jinak vypadají draci keltští, jinak germánští a úplně odlišní od těchto "Evropanů" jsou draci čínští či japonští.
Za jejich vznik mohly zkameněliny, stejně jako přikrášlené historky cestovatelů o setkáních se skutečnými zvířaty. Za mnohými legendami o dracích stojí v pozadí krokodýl, za dalšími zase velké krajty z Afriky a jižní Asie.
Dračí mládě z Chorvatska
Někdy zase fantazii lidí podnítili tvorové, do kterých bychom to na první pohled ani neřekli. V jeskyních dnešního Slovinska a Chorvatska žije narůžovělý vodní mlok - macarát jeskynní. Není o mnoho větší než vypasená žížala. V chladných podzemních vodách, daleko od slunečního svitu kradmo loví svou potravu. Po velkých bouřích bývá tento tvoreček občas stržen záplavovou vodou a vynesen z jeskyně ven. Pokud ho lidé objevili, považovali ho za dračí mládě. Věřili totiž, že pod tamními horami žijí obrovské nestvůry, které svým pohybem vyvolávají zemětřesení, ta jsou mimochodem na Jaderském pobřeží celkem častá.
To zase v rakouském Klagenfurtu (česky se toto město také nazývá Celovec) ve středověku uchovávali jednu dračí lebku. Dokonce je inspirovala roku 1335 při výstavbě slavné místní kašny. Později se však ukázalo, že šlo o lebku srstnatého nosorožce.
Příběh o svatém Jiřím
Podle asi neznámější dračí legendy se během svého pobytu v Palestině utkal s tímto netvorem také sv. Jiří. Tamní město Lyddu trápil drak žijící u pramene zásobujícího celé město. Lidé, aby se napili, mu museli obětovat každý den dvě ovce. Když ovce došly, požadoval drak lidské oběti - pokud možno mladé panny. Obyvatelé, kteří vodu nutně potřebovali, proto losovali, kdo skončí v dračí útrobách. Jednou padl los i na místní princeznu. Musela tedy vyrazit k prameni. Když čekala u rákosí, až si pro ni nestvůra přijde, objevil se rytíř Jiří. Draka těžce zranil kopím a společně s princeznou ho přivlekli před město. Místním lidem Jiří slíbil, že netvora dorazí, když přijmou křesťanství. Ti souhlasili, nechali se pokřtít, Jiří pak draka usmrtil a odjel. Tolik tedy legenda o sv. Jiří - drakobijci.
Bestie u Trutnova
Draci se nevyhýbali ani českým zemím. Legenda o rytíři Trutovi praví, že kdysi se v Čechách náhle objevila podivná jeskyně, ze které vycházel zápach. Lidé, kteří ji přišli prozkoumat, záhy zjistili, že se jedná o otevřenou tlamu draka ukrývajícího se v zemi. Už to samo o sobě bylo hrůzostrašné, horší však bylo, že drak vylezl ven a začal požírat vše v okolí. Lidé byli zoufalí. Naštěstí se objevil Trut, který draka nalákal do pasti. Jako návnadu použil tele. Když za ním drak vylezl z nory, Trut a jeho lidé zaházeli obludu hořícím dřívím a upálili.
Trut potom stáhl z draka kůži, kterou odvezl do Brna, kde jí daroval knížeti Oldřichovi nebo - podle jiné verze - arcivévodovi Matyášovi. Vděční domorodci po Trutovi pojmenovali nejbližší město Trutnov. Ten má také dodnes draka ve znaku.
Brněnský krokodýl
Tato pověst řeší tedy i záhadu, jak se do Brna dostal vycpaný drak. Díky tomu, že se tento "netvor" zachoval na brněnské radnici dodnes, víme, že to tak úplně drak není. Nadevší pochybnost se jedná o krokodýla. Jak a kdy se na Moravu dostal, je však záhada. Za jistý snad můžeme považovat fakt, že roku 1568 už v Brně byl, protože z té doby existuje záznam o vyplacení čtyř zlatých malíři, který ho maloval.
K brněnskému krokodýlovi se váží i další legendy. Ta asi nejznámější říká, že se objevil u řeky Svratky, kde škodil místním lidem i projíždějícím kupcům. Vyzrál na něho až řeznický tovaryš, který na draka nastražil kůži z telete, do níž zašil nehašené vápno. Když drak návnadu spolkl, dostal žízeň, napil se a vápno mu roztrhlo břicho. Tovaryš za tento statečný skutek dostal odměnu sto zlatých.
Slavná dračí sluj
Podobnou legendu mají i v Polsku. Zde se ve skále u řeky Visly usídlil drak, který zle tyranizoval okolí. Když se to dozvěděl král Krak, poslal proti obludě své dva syny. Ti položili drakovi před jeho jeskyni návnadu, v níž byla zašita síra. Drak nástrahu sežral a poté uhořel. Na místě boje pak král nechal založit město, které bylo pojmenováno po něm Krakov.
V Krakově, na rozdíl od Brna, nemají vycpaného draka, ale chlubí se jinou památkou. Přímo pod bývalým královským hradem Wawelem mají jeskyni, kde prý drak pobýval. Během staletí se z ní stalo poutní místo drakomilců z celé Evropy. Až pojedete do Krakova, můžete ji za malý peníz (cca 20 až 30 korun) navštívit i vy.
Z dinosaura netvorem
Za staré Persie se do světa rozšířila víra v gryfy, podivné okřídlené bytosti - napůl lvi a napůl orli. Dnešní zobrazení těchto mýtických tvorů jsou ovlivněna středověkou heraldikou a z jejich podoby už těžko můžeme vysledovat původní inspiraci. Původní babylonští gryfové měli lví tělo s předníma nohama, na nichž byly orlí spáry a robustní ptačí hlavu s mohutným zobákem. Nad lopatkami jim trčela vzhůru zalomená křídla. Zdálo by se, že takový tvor je výplodem čiročiré lidské fantazie. (Kdyby lev létal jako orel, to by teprve byla potvora!)
Jenže, je tady ještě jedna možnost. Na východě tehdejší Persie se dodnes občas nalézají dinosauří kosti. Mezi nimi i pozůstatky tak zvaných rohatých dinosaurů - ceratopsidů. Pro tehdejší lidi znamenaly tyto nálezy samozřejmě záhadu. A také výzvu, jak si je zařadit do známého světa. Správně poznali, že se jedná o kosti mrtvých tvorů, poněkud špatně je ale sestavovali. Domnívali se totiž, že kosti lebky, které u ceratopsidů tvoří krční límec chránící krk a zátylek, jsou základ křídel. Pak už jim stačilo je posunout dozadu nad lopatky. Mínili také, že tak veliké zvíře s mohutným zobákem muselo být nelítostný dravec. Tak vzniklo zvíře z mýtů a podobně zřejmě také leckterý drak.
Rekonstrukce gryfa
Na obrázku nahoře vlevo je moderní rekonstrukce kostry a podoby rohatého dinosaura. Modře je vyobrazena obličejová část jeho lebky s výrazným zobanem, červeně pak krční límec pro tyto tvory charakteristický. Na spodním obrázku je pak "rekonstrukce", jak jí vytvořili staří Peršané. Výsledkem není dinosaurus, ale mytický gryf.
