V peřině: jak se točí 3D film

Řada 3D filmů dostává svůj třetí rozměr až v počítači - buď jsou animované, nebo natáčené klasicky a zpětně jsou do 3D převáděny. Jenom část z nich vzniká ve 3D formátu už od samého počátku a jsou snímány na speciální 3D kameru. Dříve se tak točily pouze dokumenty pro kina IMAX, na kterých se magii tří rozměrů učil James Cameron, stvořitel Avatara.

Pojetí 3D

Prvním českým celovečerním filmem ve 3D, který se vydal touto cestou a natáčel se stejnou technologií jako Avatar, je rozverná hudební komedie V peřině.

Základní princip 3D - neboli stereoskopických filmů - je už dnes celkem známý. Film se natáčí na "dvoukameru" neboli na dvě kamery naráz, které v daný moment suplují dvě lidské oči. Tím se docílí prostorového efektu třetího rozměru. Výsledný obraz na plochém plátně je díky rozdílným úhlům kamer rozmazaný (obraz pravého oka v tuto chvíli vidíte i levým a naopak) a do finální 3D podívané ho nakonec spojí brýle na nosech diváků. Díky nim vidí každé oko svůj úhel pohledu a divákům se najednou otevře hluboký svět ve 3D.

Princip je jasný a snadný, realizace filmu už ale tolik ne. Představa, že si prostě svážete dvě kamery a to, co natočíte, je ve 3D, je mylná.

"Rozdíl mezi 2D a 3D natáčením je obrovský a děsivý. 3D je opravdu jen pro otrlé," konstatuje zpětně režisér a zároveň kameraman "Peřiny" F. A. Brabec.

Jak na to

Lidské oči jsou umístěny v průměru šest centimetrů od sebe. Kamery ovšem takto blízko u sebe být nemohou, protože jejich optická soustava je daleko větší. Při 3D natáčení jsou obě kamery usazeny na speciálním držáku - takzvaném rigu - a to tak, že jedna směřuje klasicky a hledí na scénu před sebou, druhá kamera ale směřuje kolmo na ni a svým objektivem hledí dolů. Díky tomuto mimoúrovňovému řešení je možné se vzdáleností kamer od sebe dále pracovat. Jejich obrazy se pak spojují prostřednictvím zrcadla a obraz vypadá, jako by kamery byly vedle sebe.

Práce dvou kamer najednou znamená i více práce při přípravě. Před každým jednotlivým záběrem bylo třeba obě kamery synchronizovat na sto procent. Jakýkoliv rozdíl mezi nimi by byl vidět a obrazy by se pak do 3D efektu správně nespojily. To trvalo 20-30 minut. K tomu sloužily speciálně vyrobené kalibrační terče, s jejichž pomocí se vyrovnávala barevnost a geometrie obou kamer.

4

fotografie

Vzdálenosti

Důležitou součásti natáčení ve formátu 3D jsou vzdálenosti od kamery. Nepracuje se pouze s výškou a šířkou jako u běžného natáčení, ale i s třetím rozměrem - hloubkou. A ta se musí stále měřit a vše před kamerou musí mít jasně stanovenou vzdálenost od ní. Dáte-li například těsně před běžnou kameru sirku a do pozadí herce, můžete předstírat, že máte obrovskou zápalku anebo naopak, že máte mravenčího človíčka. V případě 3D a jeho zachycení prostoru máte ve výsledku malou sirku "u nosu". V zachycení prostoru se nedá tak snadno "podvádět" jako v případě běžných filmů. Scéna musí být vždy komplexně připravená a herci mají dokonce určené zóny, kde se mohou pohybovat.

Prokletí rozlišení

Nikdo předtím u nás celovečerní film ve 3D netočil, a tvůrci filmu V peřině proto nemohli tušit zdánlivě banální, ale důležitou věc. Hned první den natáčení v ulicích města Písku ukázal, že problémem bude hlavní tahák filmu - 3D formát a vysoké rozlišení. Už tak vysoké rozlišení dvou kamer se sčítá a kamery tak umí zachytit i to, co bývá většinou skryto. Při tvorbě masek se s vysokým rozlišením počítalo.

Po denním natáčení ale filmaři s hrůzou zjišťovali, že vyniká i každičký detail na ulici a že scéna je plná drobného smetí a nedopalků, které jsou přiblížením ve 3D navíc i velmi blízko. To, co při natáčení zanikne a není vidět, najednou z plátna téměř vyskakovalo a scény rušilo. Další natáčení tak muselo provázet pečlivé zametání.

Pro voko: Dívka a drak

Cesta kolem světa: New York