Věděl jsem o tchoři, který žil v opuštěné stodole. Když jsem do ní vkročil, ležel stočený uprostřed starého nepoužívaného nářadí a spal. Ve spánku měl pootevřené oči, ale zdálo se, že mě nevnímá. Teprve když mu do nosu vnikl lidský pach, uskočil do kouta a začal běsnit. S ušima staženýma dozadu na mě cenil zuby, plazil se, vřískal a snažil se mi nahnat strach. A ten jsem opravdu měl, už jsem věděl, jak takový tchoř dovede kousnout. Tento byl navíc zahnaný do kouta, jediný východ ze stodoly jsem mu blokoval svým tělem, a tak se ve strachu o život stala z plachého zvířete nebezpečná agresivní šelma. Raději jsem ustoupil a uvolnil mu cestu ven.
Statečná šelma
Do opuštěné stodoly chodila domácí kočka lovit myši, které tam přilákaly zbytky zrní. Ale myši se tak přemnožily, že přivábily i dalšího strávníka – stodolu začal navštěvovat tchoř. Umístil jsem do ní návnadu a čekal na tchoře. Jenže nad lákavým soustem se sešly obě šelmy. Tchoř na kočku zavřeštěl, kočka na něj na oplátku vztekle zasyčela. Tchoř znovu několikrát přerušovaně vřískl a postavil se nad kořist, které se nemínil vzdát. Ale ani kočka nechtěla o potravu přijít, a tak se obě přibližně stejně silná zvířata pustila do rvačky. Válela se po sobě, rvala si chomáče chlupů, vřeštěla a cenila na sebe zuby. Ale nejspíš se oba jen vzájemně testovali, protože se nakonec bez újmy na zdraví rozešli. Nikde po nich nezbyla ani kapka krve.
Bouřlivé milování
Na jaře bylo ve stodole rušno. Noční ticho rušilo vrčení a vřískavé skřeky. Ruch se občas přenesl ze stodoly ven do trávy a pak zase zpět. Netrpělivě jsem čekal na svítání, ale jak se rozednívalo, svatební rituály tchořů utichly. Přesto jsem ještě nějakou tu hodinku na posedu vytrval. A dobře jsem udělal. Ve stodole najednou něco bouchlo, ven vyletěla samice a vzápětí za ní samec. Urputně na ni dotíral, škrtil ji a zakousl se jí do šíje. Samice zavřeštěla a vyrvala se mu, ale on ji znovu dostihl. Rvali se, převalovali se v trávě. Tak bouřlivý svatební rituál jsem do té doby ještě neviděl.
Jedináček
Do stodoly jsem se delší dobu neodvážil jít. Ale na konci června jsem nedaleko objevil skřivaní hnízdo se šesti mláďaty. Vyfotil jsem mláďata i rodiče, jak je krmí. Ale druhý den po nich nebylo ani stopy. Došlo mi, že za jejich zmizením bude asi můj známý tchoř. Obešel jsem stodolu a v lesíku kousek za ní se pod kmenem černala díra. Okolo bylo roztroušené peří, srst a skořápky od vajec. Když jsem kmen odvalil, objevilo se pod ním doupě, v němž se ukrýval malý do klubka stočený tchořík. Rychle jsem ho vyfotil, vrátil kmen na místo a vzdálil se, abych po sobě zanechal co nejméně lidského pachu.
Hry bez partnera
K mláděti jsem se ještě vrátil. Jak povyrostlo, začínalo si po chvilkách hrát před norou. Jeho rodiče jsem s ním ale nikdy nespatřil. Mládě bez sourozenců si proto hrálo samo a do hry přibíralo okolní předměty. Zápasilo s nimi, lovilo je. A protože v nich nemělo žádnou konkurenci, začínalo se k nim chovat nadřazeně – zaujímalo vůči nim dominantní postoj s nahrbeným hřbetem. Malý tchoř se tak pomalu připravoval na okamžik, kdy se bude muset starat sám o sebe a obhájit své místo v divočině.
„Chemická“ obrana
Tchoř se do povědomí lidí dostal hlavně pro svůj zápach. Samotné zvíře ovšem nijak nepáchne, zapáchající výměšek používá pouze v případě ohrožení. Tato malá lasicovitá šelma má kratičké nožky, v běhu se proto nemůže vyrovnat například lišce, která ji snadno dohoní. Ale ve chvíli, kdy ji dožene a chce popadnout do tlamy, vyloučí tchoř odporně páchnoucí látku z nadřitní žlázy, takže liška raději odvrátí nos a uteče bez kořisti.
