Stačí se podívat na nějaký fantasy film nebo si zahrát hru. Hřbitov je vždycky klíčovým místem děje a nikdy neslouží jako místo poklidného spočinutí. Namísto toho se po něm prohánějí duchové, upíři a hnijící zombie. Kde se vzaly všechny ty příšery, které po setmění dusají nad hlavami nebožtíků?
Nemrtví bez hranic
Příběhy zemřelých, kteří se vracejí na svět, můžeme najít ve starých mýtech a bájích po celém světě. Peršané varovali před démony živícími se lidskou krví. Indové psali o zlých duších, které se na hřbitovech vtěluji do zemřelých. Navlas takové měli i staří Židé, říkali jim dybbuci. V severských legendách se vypráví o nemrtvých draugrech, kteří střeží hroby padlých Vikingů. Irové zase mají vílu banshee, která povstane ze zavražděné dívky a táhlým jekotem ohlašuje blížící se smrt někoho blízkého. Domorodcům na Haiti naháněly hrůzu oživlé mrtvoly čili zombie. Naši předkové si zkrátka uměli vytvořit takový nemrtvý bestiář, že by jim to mohli závidět i designéři z Blizzardu. Jenže ouha – uplynuly tisíce let, mýty objasnila věda a nemrtví jsou v kurzu stejně jako kdysi.
Za vším hledej Napichovače
Za to, že si o nich vyprávíme i dnes, vděčíme jednomu z průkopníků hororových příběhů, irskému spisovateli Bramu Stokerovi. Ve svém nejslavnějším románu o upíru Drákulovi se inspiroval skutečnou postavou valašského knížete Vlada zvaného Napichovač. Jeho neobyčejná krutost, záliba v popravách nepřátel nabodnutých na kůl, místní strašidelné příběhy a fantazie spisovatele daly vzniknout postavě zubatého transylvánského hraběte. Drákula není nejslavnějším nemrtvým pro nic za nic. Nejenže Stoker pro něj poprvé použil výraz nemrtvý, ale navíc popsal jeho vlastnosti tak dokonale, že kolem nemrtvých začal vznikat celý vlastní bohatý fiktivní svět. Dnešní vampíři již vychází ze svébytného upírského žánru, ale mnohé vlastnosti zůstávají: aristokratický původ, charizma, vznešené záliby a vystupování, nadpřirozená síla, nesmrtelnost, alergie na světlo – to všechno už přinesl příběh o Drákulovi.
Zaklínačův bestiář
Vypořádat se s upírem je docela věda. Musíte mu probodnout srdce dřevěným kůlem, zastřelit jej ve spánku stříbrnou kulkou nebo mu useknout hlavu a tu pak schovat daleko od těla. V metodách mrzačení příšer je však odborníkem jiný slavný spisovatel, a to Andrzej Sapkowski, autor ságy o Zaklínači. Geralt z Rivie by svými trofejemi mohl vyzdobit leckterý lovecký salonek nebo strašidelný hrad. Sapkowski při popisu příšer rovněž vycházel z lidových pověstí, ale vždy je dokázal převyprávět tak přesným a živým jazykem, že z vyprávěnkových bubáků se stávaly až nepříjemně skutečné zrůdy. Jedním ze zaklínačových památných soupeřů byla princezna proměněná ve strigu. Striga až na dlouhé rudé vlasy dávno nepřipomíná člověka, má obrovskou sílu a chuť zabíjet. Vysvobozena může být jedině tím, že jí někdo na celou noc doslova obsadí hrobku a nepustí ji dál. Strigy se naštěstí objevují jen výjimečně. Naopak vyčištění hřbitova od ghúlů je pro zaklínače stejná rutina jako pro ještěrku přeběhnout přes palouček. O těchto mrchožroutech už se vyprávělo v Pohádkách tisíce a jedné noci – zdá se, že materiál pro zaklínačovu obživu je tady už pár tisíc let.
Země česká – domov stvůr
Přestože se nám americké filmy snaží namluvit, že zlo ze záhrobí se zjevuje jen na zneuctěných indiánských pohřebištích, náš národ na sebe může být pyšný – rozhodně co se nemrtvých týče. Slovanské báje jsou základem pro dnešní nauku o vampírech, ale nejen to. Na českém hřbitově sice nepotkáte zombie ani muže s motorovou pilou, zato takové bludičky najdete snadno. Jestli vás bude mást jejich zmatené kroužení vzduchem, vězte, že jsou to dívky, které zemřely krátce před svatbou a teď hledají cestu k věčnému pokoji. Podobný osud čeká utopené slečny, které se pro změnu promění v rusalky. Lákají kolemjdoucí a stahují je pod vodní hladinu. Nejznámějším výhradně českým živým mrtvým je však fext. Stane se jím dítě, jehož matka je čarodějnice nebo upíše duši ďáblu. Fexti prosluli zejména tím, že z českých zemí vyháněli Švédy za třicetileté války. Byli skoro nesmrtelní a zabít je mohla jen skleněná kulka. Jenže po válce neměli co na práci, tak začali strašit. A jestli jim někdo nevpálil střep mezi oči, straší na hřbitově dodnes. Půjdete se na halloweenskou noc podívat?
Cizokrajní nemrtví
Japonsko – Yurei
V zemi vycházejícího slunce se traduje, že není-li zemřelý pohřben se všemi nezbytnými rituály, může se vrátit na zem v podobě ducha. Yurei pak po nocích straší ty, kteří mu způsobili toto příkoří. Má dlouhé rozpuštěné vlasy, bílé pohřební kimono, poletuje nad zemí a je obklopen barevnými světélky. Nejslavnější příběh vypráví o duchu zavražděné dívky jménem Oiwa, která hledá odplatu. Tímto příběhem se mimo jiné inspiroval kultovní horor Kruh.
Mexiko – Cihuateteo
Staří Aztékové vyprávěli, že ženy, které zemřou při porodu, se promění v bohyně žijící v nebesích a po večerech strežící zapadající slunce. Každých padesát dva dní se však vrací na zem a při červáncích číhají na rozcestích, kde svádí muže a přivolávají na ně nemoc a šílenství. Pokud jim cestu zkříží dítě, může si být jisté, že svoje rodiče už nikdy neuvidí. Aztékové je vyobrazovali jako ženy s hlavou lebky, tak jen zůstává záhadou, jak že to sváděly ty počestné muže.
Afrika – Asanbosan
Strach z vampírů nemají jen americké středoškolačky. Domorodci ze západoafrického kmene Asanti věří v upíra, který čeká na oběť zavěšený za nohy ve větvích stromů. Tu buď rozsápe svými železnými zuby nebo jí rozřízne hrdlo hákovitými končetinami, za něž visí. Některé příběhy tvrdí, že těmi nohami dokonce dokáže vysávat krev. Šikovné a praktické! Asanbosan ale nepřináší zkázu jen těm, kteří se s ním střetnou – samotné vyslovení jeho jména prý věští neštěstí.
