Pamatujete, jak začala zkáza lidstva v Terminátorovi? Stroje získaly vědomí a začaly vylepšovat a množit samy sebe. To první se jim zatím nedaří, možná naštěstí, ale stroje, které vyrábí kopie sama sebe, už tu jsou. A jeden stojí i v Praze. Ne, opravdu se nemusíte bát, že byste na Václaváku potkali terminátora.
Ale v mírně punkovém prostředí jednoho malého bytu těsně pod střechou stojí RepRap. A vedle něj Josef Průša, jeho autor. Na otázku, jestli jeho dílo jednou zničí svět, se jen zubí. Když se podíváme za jeho záda, je jasné proč. RepRap vypadá jako všechno možné, jen ne jako strašlivý stroj. Mohl by to být model lešení nebo sen šíleného milovníka stavebnice Merkur... Přitom je to jedno z nepokročilejších zařízení na replikaci sama sebe.
Stahuju věci z netu
„Teď jsem dal zrovna ke stažení upgrade,“ ukazuje nám Pepa na monitoru počítače. „Softwaru,“ ptáme se? „Ne, nové díly ke stažení.“ Na mysli mi vytanula hláška z animované Futuramy: „Vítejte ve světě budoucnosti!“ Před námi stojí člověk, pro kterého je úplně normální stahovat z internetu věci. A i když na vývoji spolupracuje s celým světem, nevypadá ani jako šílený profesor, ani jako namyšlený intelektuál z NASA. Prostě týpek, co vynalézá 3D tiskárny.
RepRap je mašinka, která umí tisknout ve 3D. V podstatě cokoli, pokud to je z plastu. Tudíž i sebe sama. Vyhřívaná destička, po které jezdí tiskací hlava, je plná dílů budoucích tiskáren. RepRap se množí. Naštěstí kontrolovaně... Ale on to ani jinak neumí.
Tiskneme v 3D
Obklopeni vůní (někdo by tedy mohl říci puchem) páleného plastu sledujeme RepRap při práci. Komponenty budoucích tiskáren jsou hotové, je tu nový úkol. Destička, na které postupně vzniká logo ABC, jezdí dopředu a dozadu, nad ní se vznáší tisková hlava, zleva doprava a nahoru dolu. Postupně požírá nekonečný šlahoun plastu. Původce místního odéru. V tiskové hlavě se plast taví a jako nekonečná housenka je kladen na sebe, takže kousíček po kousíčku, milimetr po milimetru, velmi pomalu vzniká požadovaný tvar. Teď zrovna modré „C“ z obálky našeho časopisu.
Na vnější straně je krásně tvarované, uvnitř je struktura držící vše pohromadě. Vždycky jsem si myslel, že věci ze 3D tiskáren jsou prostě plné, vylité plastem. „To ne,“ směje se Pepa. Přináší velkou tašku, jeho hlava mizí uvnitř a po chvíli rachtání vytahuje hlavu sfingy – „tohle je třeba vyplněné na 20 %, když to zlomíš, jsi dobrej.“ Lámeme si hlavu i klouby, ale plastová sfinga drží. Možná by povolila, kdybychom na ni pořádně dupli.
Nevyrobitelné tiskneme
„Tohle už je trochu potrhaný, ale jinak pěkný,“ podává nám Pepa kousíček drátěné... pardon platové košile. Jedno očko vedle druhého spojené bez jediného spoje. V tom je největší síla 3D tisku. Dokáže vytvářet struktury, které by byly jinou cestou nevyrobitelné. Sestavu ozubených kol, jež prostě nejde rozebrat, protože nikdy nešla ani složit. Takhle vznikla.
„A k čemu to celé může být,“ ptáme se, když jsme vytahali z tašky všechny 3D tisky a v RepRapu zatím chladne trojrozměrné logo ABC. „Třeba jsem si vytiskl tenhle háček.“ Ukazuje, na čem vlastně visí naše bundy. „Tátovi se zlomila páčka v autě. Nová by se musela koupit s půlkou sedačky. Tak jsme si vytiskli vlastní.“
Hudba budoucnosti
Trojrozměrný tisk by vlastně mohl znamenat návrat řemesel. Dřív oblečení šil krejčí, boty švec... dneska se kupují hotové, vyráběné v obřích sériích. Ale kdyby bylo víc 3D tiskáren, mohly by vznikat věci na míru, které by se jen stahovaly z internetu. Najednou by nemuselo být všechno z Číny. Internetové pirátství by asi postoupilo na další úroveň. Už by se nestahovaly jen filmy a muzika, ale rovnou ledničky, pračky, boty, hračky...
Ale to je zatím skutečně jen hudba budoucnosti. Současné tiskárny mají svá omezení. Tisknou většinou z jednoho materiálu, kterým je nejčastěji plast, protože se nejsnadněji zpracovává. Ovšem dá se tisknout i z kovu. Povrchová úprava také zatím nic moc. Jaké barvy plastu máte, tak barevné výrobky jsou. A není to žádná velká krása. Ale jistě není daleko doba, kdy se budou barvy míchat a skládat podobně jako u klasického 2D tisku.
Obrovské možnosti
Možnosti jsou prostě obrovské. Zatím je ale 3D tisk příjemné, lehce punkové odvětví. RepRap a jeho klony se světem šíří na bázi open source. Každý si může s tiskárnou dělat, co chce, ale jakoukoli modifikaci musí dát k dispozici všem. Existuje několik hlavních modelů, přičemž RepRap Josefa Průšy je jeden z nejúspěšnějších.
3D tiskárnu si můžete i koupit a my se samozřejmě ptáme za kolik. „Když si všechno zařídíte a pořídíte sami, tak za deset tisíc, ale reálnější cena je kolem dvaceti.“ RepRap totiž není jen z plastu. Pohromadě drží ocelovými svorníky za pár korun, ale krokové motory ovládající tiskové hlavy a řídicí elektronika už něco stojí.
Na druhou stranu jakmile máte jednu tiskárnu, můžete si natisknout další. Ptáme se kolik jich vlastně na světě je. „Nemám tušení, tisíce, desetitisíce, množí se samy a neříkají nám o tom,“ uzavírá debatu otec jedné z nich. Snad se nám nepřemnoží.
