Tato kniha jest o tom, kterak během roku sobě pomocí karnevalu a lidského obludária sto duší získati a ze spárů Satanových takto vyklouznouti.

Jonathan L. Howard je machr. To je po přečtení jeho debutového románu jasné jak facka. Jeho Johannes Cabal je na první pohled ukázková lidská zrůda: aby zachránil svou duši, kterou zaprodal kvůli blíže nepopsaným výzkumům, slíbí dodat Satanovi sto jiných. Co na tom, že ti lidé by mohli být i nevinní? Formuláře jsou dostatečně nejednoznačné a Cabala cizí utrpení rozhodně netrápí. Vždyť svého času obětoval i vlastního bratra.

Z toho je ostatně momentálně upír. Což znamená, že perfektně chápe rčení: Krev není voda. Když za ním tedy Johannes přijde s prosbou o pomoc, neochotně svolí... A jakou že pomoc to velký nekromant potřebuje? Inu, těch sto duší má získat pomocí z Pekla vypůjčeného karnevalu. Problém je, že o jeho řízení a principech zábavy pro děti a masy ví asi tolik, jako oblíbený televizní masový vrah Dexter.

Na Dextera si ostatně při čtení asi vzpomenete vícekrát. Cabal jej v mnohém připomíná. Třeba tím, že vlastně není žádný parchant - jeho morálka je prostě až příliš nekompromisní a jiná, než tomu bývá u většiny lidí. V pozadí jeho činů se skrývá jakási osobní tragédie, a i když občas zdánlivě „vyměkne“, nikdy o sobě nezapochybuje.

Spíše je jen někdy unavený. Unavený ze vší smrti a utrpení, které vládnou světu lidí. Ze všech zrad, lží a bolesti. Že takto uvažuje nekromant, jehož povoláním je práce s mrtvými, je možná překvapivé, ale s přibývajícími kapitolami dokonale logické.

Nekromant Johannes Cabal je tak na jedné straně temné až depresivní čtení. Jenže na straně druhé je to ta nejčernější komedie, na jakou můžete v Česku momentálně narazit. Howard si hraje se slovíčky, Peklo je v jeho pojetí byrokratickou zemí zaslíbenou, většina lidí v románu jsou pošuci, sociopati, blázni nebo za lidi jen převlečené stvůry z cizích dimenzí...

A za vším cítíte vůni popcornu, cukrové vaty, závrať z projížďky Tunelem hrůzy. Jeden se nediví, že úpisy na duše bohu(ne)libě přibývají. Vlastně jediný zádrhel je v tom, že román pokrývá celý rok působení karnevalu a je spíše sledem tu geniálních, tu (jen) skvělých scének (Necronomicon: Muzikál je nezapomenutelný). Rozhodně nejde počítat s nějakou větší gradací děje.

Jenže o tu nakonec ani nejde. Pokud máte zkušenost s japonským anime, kde se většinou ty nejzábavnější věci mohou kdykoliv zvrtnout v tu největší tragédii a naopak (třeba Trigun), budete se cítit u Nekromanta jako doma. A určitě vás potěší i přátelská lebka na obálce, která vás vkusně a nenásilně zve na nejcyničtější karneval sezóny.

+ Temné, zábavné, tragické, nesvaté... prostě pekelně vtipné!

- Děj je trochu roztříštěný a nevyrovnaný.