Druhá světová válka vrcholila. Německá Říše ovládala skoro celou Evropu. Když pak její vojáci zaútočili na sovětské město Stalingrad (dnes ruský Volgograd), vypadalo to pro Rusy a jejich spojence špatně.
Německým cílem bylo dobýt ropná pole pod Kavkazem a získat tak zdroje energie a zároveň přerušit zásobovací cestu přes Persii (dnešní Irán), po které dodávali západní spojenci Rusům zbraně a další pomoc. To mohli učinit na více místech, ale svůj díl při výběru cíle útoku hrálo také jméno Stalingradu. Hitlerovi přišlo jako vynikající tah ovládnout město pojmenované po komunistickém vůdci. Stalin zase odmítal připustit, aby „jeho“ město padlo. A tak – vlastně s důvodů propagandy – se tu shromáždily síly dvou obrovských armád.
Začátek „krysí války“
Stalingrad, který měl těsně před válkou asi 600 tisíc obyvatel, ležel na západním (pravém) břehu řeky Volhy, která zde je více než kilometr široká.
Od konce srpna 1942 od severozápadu směřovalo na Stalingrad více než 300 tisíc dobře vyzbrojených vojáků 6. německé armády. Zpočátku německá vojska rychle postupovala. Společně se spojenci z Rumunska, Maďarska a Itálie se nezadržitelně přibližovala ke Stalingradu a tlačila jeho obránce k řece. V rozvalinách města vypukla strašlivá řež. Bojovalo se o každou budovu, úkryt či sklep. Němci tomu říkali „krysí válka“.
Ruská bojová morálka
Rusové se u Stalingradu rvali až na hranice svých možností. Německé jednotky si totiž svým chováním na dobytých územích znepřátelily většinu obyvatel tehdejšího Sovětského svazu. Zatímco na počátku války mnozí z nich, především na Ukrajině, vítali německé vojáky jako osvoboditele od komunizmu, v době bitvy o Stalingrad už naprostá většina Rusů a dalších národů bývalého svazu bojovala proti agresorům dobrovolně a ze všech sil.
Ruští vojáci hrdinně válčili i z dalšího důvodu. V komunistické armádě totiž existovaly také tak zvané uzávěrkové jednotky. Ty stály těsně za frontovou linií a jejich úkolem bylo zastřelit každého, kdo by snad chtěl ustoupit. U Stalingradu tak prý rudí komisaři popravili třináct a půl tisíce vlastních vojáků. „Hanba“ mužů, kteří se vzdali, navíc padla i na jejich rodinné příslušníky, kteří byli také trestáni.
V obklíčení
Zatímco se Němci pomalu probíjeli zříceninami města a přivolávali další posily, Rusové přemístili všechny své „postradatelné“ vojáky ke Stalingradu. 19. listopadu 1942 pak zahájili útok, který německé jednotky odřízl od zásobování a nakonec je, v téměř dobytém Stalingradu, obklíčil.
Německé velení v Berlíně doufalo, že se jim vojsko podaří zásobovat letecky. Avšak krutá ruská zima a sovětská protiletecká obrana tento plán znemožnily. V obklíčení zůstalo zhruba čtvrt milionu Němců a jejich spojenců. Vojáci vermachtu ve Stalingradu hladověli, mrzli a nakonec jim i docházela munice.
Hitlerův omyl
Německá armáda se zpočátku sice mohla probít ven, ale Hitler, kterému v té době zřejmě ještě vůbec nedocházel rozsah možné katastrofy, to svým vojákům zakázal. Nakonec aby se velitel Friedrich Paulus nemohl vzdát, povýšil ho německý diktátor na polního maršála. Podle tradice se totiž žádný německý polní maršál nikdy nevzdal. Paulus to však učinil a 2. února 1943 posledních devadesát tisíc vojáků složilo zbraně. Drtivá většina z nich poté zemřela v sovětských koncentračních táborech na Sibiři. Ze zajaté armády přežilo jen šest tisíc mužů, které Rusové propustili až 10 let po válce. Sám Paulus dožil na východě Německa v Rusy kontrolovaných Drážďanech.
Milion mrtvých
V bitvě u Stalingradu zemřelo podle odhadů celkem přes půl milionu Němců a jejich spojenců, Rudá armáda ztratila 1,1 milionu lidí. Bez ohledu na obrovské ztráty zde Rusové „zlomili“ průběh války. Hitler se pak už jen blouznivě spoléhal na „zázračné“ zbraně, které mu měly pomoci k vítězství. Jenže po sérii dalších porážek na východě a ve Středomoří, přišlo v červnu 1944 vylodění anglo-amerických jednotek ve francouzské Normandii a v květnu 1945 pád Berlína a definitivní porážka.
Rusové a Sověti
Po komunistickém převratu (1917) a následné občanské válce se ruské impérium v roce 1922 přejmenovalo na Svaz sovětských socialistických republik. Kromě Ruska, které tomuto státu dominovalo, do něho patřilo i více než deset dnes samostatných států, včetně Ukrajiny, Kazachstánu nebo Gruzie. Po pádu komunizmu se roku 1991 Sovětský svaz rozpadl
