Abarat: Absolutní půlnoc
Nejkrásnější dětský příběh současnosti píše pán, který byl v osmdesátých letech budoucností hororu (podle Stephena Kinga), jehož nejslavnější postavy se řídí heslem „tělo i duši na kusy ti roztrháme“ a který má hodně blízko k divadlu, filmu (sám natočil několik celkem úchylných pecek) a výtvarnému umění. Prostě jemná duše. Jeho Abarat je sága odehrávající se ve světě, kde každá denní hodina (kterých je mimochodem pětadvacet) má svůj ostrov.
Žijí zde věci, které by normálně nepustily ani do hororů, natož do pohádek, a vůbec všechno je tu hodně hardcore. Ale přesto je to pohádka. Moudrá, i když brutální. Poetická, i když krvavá. Věřící v dobro a šťastné konce, i když za velkou cenu… Jo a Absolutní půlnoc je už třetí díl, na který se čekalo několik let, protože Barker ke každému Abaratu kreslí doslova stovky obrázků.
Amélie a tma
Amélii je dvanáct. To je docela běžná poznámka. Je jí dvanáct už 122 let. To už tak běžné není. A běžná není ani nová kniha Petry Neomillnerové, která se proslavila především ultraakčními a ultrabrutálními příběhy o upírech, zaklínačích a podobných věcech z Prahy i vymyšlených světů. Tentokrát si ale střihla atmosférický příběh o jednom nevšedním přátelství. Je vidět, že česká literatura má pořád ještě šanci a smysl. Zvláště když se k tomu přidají i výborné ilustrace Lubomíra Kupčíka.
Čik
Skoro se mi to příčí přiznat, ale i Němci umí občas být zábavní. Čik je však mnohem víc. Podivná road movie z prostředí, které je nám tak blízké, ale přitom tak vzdálené, viděná očima úplných outsiderů, kteří mají jen své naděje, víru v sama sebe a jednu starou, skoro nepojízdnou kraksnu. Čtení je to trochu smutné, trochu hořké, ale opravdu hodně, hodně kouzelné. Ne nadarmo získala kniha v Německu několik cen (a ty knižní, na rozdíl od filmových, pořád ještě občas o něčem vypovídají).
Doktor proktor a vana času
Druhý díl série pro mladší čtenáře od autora možná nejbrutálnější krimi série na našem trhu (pokud byste přemýšleli, jakou detektivku koupit rodičům, tak tzv. holeovkám bude snad šlapat na paty jistý Daniel Lehane, ale to je ještě hudba budoucnosti). Nelze čekat brutální vrahy, kteří se ohlašují sněhuláky či krvavými pentagramy, nebudeme sledovat pátrání vedoucí až kamsi k mystickým počátkům hlavního města Norska. Ne, dostaneme mile absurdní příběhy o podivného titulního vynálezce, který jako by vylezl z příběhů o továrnách na čokoládu (pamatujete?). Vana humoru, chytře vymyšlený příběh a sympatické ilustrace. To si nechám líbit.
Příšerné příběhy z temného tunelu
Už třetí kniha populárních strašidelných historek opět připomíná mix Charlese Dickense (kterého si nepamatujete ze školy, protože je nudný a dávno mrtvý) a Tima Burtona (kterého si pamatujete, protože je divný a zábavný). Po příbězích z cest a námořnických nás tentokrát čeká železnice a věci s ní spojené. Monstra, duchové, vrazi a pára z mašiny projíždějící temným, ale opravdu temným tunelem… O čem asi bude čtvrtá kniha?
Temné léto
Teď mě nikomu nepráskněte, ale předpokládám, že se rádi bojíte. Klasický horor ale pořád asi není úplně schvalovaná četba, že? No, tak tady máme řešené. Temné léto sice horor je - a to dokonce jeden z nejlepších, jaké byly v devadesátých letech napsány, ale zároveň je mnohem víc.
Jeho autor v něm vlastně vzpomíná na své vlastní dětství v malých městečkách kdesi na Středozápadě USA. Takže si představte něco jako Bylo nás pět - jen v šedesátých letech a v Americe, s bizarními červy žijícími pod městečkem, zombie učitelským sborem a starou školou, která připomíná spíš zámek hrůzy. Jo a všechno se odehrává v průběhu letních prázdnin. Prostě paráda…
Kdyby pořád ještě někdo něco namítal, tak doporučuji předmluvu samotného autora (vy ji ale klidně přeskočte a vraťte se k ní za pár let), kde najdete sociologickou studiu na téma ničení dětské svobody a prostoru, omezování akčního rádia dítek (stručně: jak je blbý, že před lety jste klidně mohli vzít kolo a na celý den zmizet, kdežto dnes vás bez obojku nepustí ani na dvorek rodinného domku).
Zloděj těl
William King se proslavil sérií Zabíječ o jednom hodně nerudném trpaslíkovi, který hledá (náruživě, ale zatím neúspěšně) svou smrt a při tom plošně snižuje stavy draků, démonů, upírů a jiné havěti. Zloděj těl do této řady nepatří, ani do stejného světa (tedy Warhammeru). Je to ryzí bokovka, ze které snad bude něco víc.
Zatím ale máme co dělat s čtveřicí povídek. Ty spojuje úsilí válečníka Kormaka zastavit mocného démona žijícího v tělech svých obětí. Kormak prochází světem, který neoplývá mnoha detaily, ale o to víc přímočarou akcí a vtipnými postavami. Právě kvůli obří dávce bojů a sarkasmu se z rozsahu maličké knížečky stává svého druhu perla. Oddechová jednohubka jak má být.
