Přestože se tady všichni zdravíme námořnickým ahoj, nejsme žádní velcí mořeplavci. To je jasné. Vždyť nejbližší moře od českých hranic je Balt na severním pobřeží Polska, a i ten je od nich skoro tři sta kilometrů daleko. Ale pokud máte rádi vodu, lodě a mrzí vás, že pořádnou kocábku vidíte leda občas v létě o prázdninách u moře, nemusíte věšet kapitánskou čepici na hřebík. Mořeplavba není jedinou příležitostí, jak na chvíli utéct životu suchozemské krysy. České řeky totiž nabízejí pro projížďku na lodi fantastický prostor. A nemyslíme tím vodácký výlet na kánoi, ale na opravdové lodi s kajutou, kormidlem a klidně i s papouškem na rameni.
Za vším hledej byznys
Lodní doprava má u nás obrovskou tradici. Už v době bronzové přeplouvali naši předkové místní řeky za pomocí člunů z vydlabaného kmene stromu. Za dob starého Říma vzniká říční cesta na Labi, kde se objevují první obchodní lodě. Na březích rostou vesnice a hradiště, které plavcům prodávají zboží a zajišťují bezpečnou cestu. Kupci měli zájem zejména o mlýnské kameny, jejichž výroba tu byla zavedená – a dovedete si představit, jaká by to byla námaha, tahat se s nimi po souši. Netřeba dodávat, že tehdejší suchozemské cesty nebyly žádné komfortní dálnice. V období středověku pak se říční obchod rozvinul do nebývalé šíře. Češi obchodovali po vodě s německými zeměmi, odkud kupovali sůl, koření a mořské ryby a nabízeli za ně pivo, med, vosk či kůže. Také se po řece plavilo dříví, které se svazovalo do vorů a posílalo po proudu.
Namáhavá rejdařina
Až do poloviny 19. století, kdy se na hladině objevily první parníky, byla doprava po řece pořádná dřina. Po proudu to šlo snadno s pomocí několika veslařů a natažené plachty, ale nazpátek to bylo horší. Zvlášť, když byla plachetnice až po okraj plná těžkého nákladu. Využívali se proto takzvaní pomahači, kteří ze břehu táhli lodě proti proudu. Tuto tvrdou práci většinou vykonávali mladí muži z chudých rodin. V jedné skupině bylo až třicet urostlých nádeníků – uvést loď do pohybu prý i tak trvalo patnáct minut obrovské lopoty. Člun většinou táhli k další vesnici, kde štafetu přebrala místní parta. Většinou to zabralo celý den. Jedna cesta z Hamburku do Čech a zpátky tak trvala asi půl roku.
Od těžké dřiny k těžké pohodě
Za takovou dobu by současní rejdaři stihli třikrát doplout s obří nákladní lodí z Šanghaje do Rotterdamu a zpátky. Moderní lodní doprava však nenabrala jenom na rychlosti, ale hlavně na pestrosti. Po řekách už neplují jen obchodní plavidla nebo přívozy. Prohání se zde malé motorové jachty, plachetnice, velké turistické parníky, rybářské lodě a do toho všeho ještě sem tam kotví hausbót. Nejpopulárnější jsou dnes právě malé říční lodě a hausbóty, se kterými můžete podnikat výlety a užít si prázdniny u vody úplně jinak, než jste byli zvyklí. Má to svůj půvab. V klidu si plujete po řece, užíváte si klidu, okolí, a když se zatáhne obloha, prostě se schováte v kajutě. Když dojedete do přístavu, zakotvíte a vydáte se prohlédnout si město.
Korzáři na kanálech
Zatímco u nás se říční plavba teprve dostává do módy, v takovém Nizozemsku nebo ve Francii patří k nejoblíbenějším způsobům trávení prázdnin. Nadšení kapitáni tvrdí, že cestovat po řece je jako jezdit s karavanem – jen místo zaprášených dálnic brázdíte krásnou a klidnou krajinou. Je fakt, že kajuta lodi je vlastně takový vodní karavan. Najdete v ní vše potřebné. Postel, kuchyni, koupelnu se sprchou a jídelní stůl. Luxusní řady lodí pak nabízí komfort jako v hotelu – včetně klimatizace, výbavy na grilování nebo multimediálního centra. Málokdo by ale stál o pořady v televizi, když může stát za kormidlem a vést svoji loď po rozhoupané hladině. A co je na tom nejlepší? Můžete vyplout třeba z Prahy a procestovat po řekách a kanálech celou Evropu.
Velká cesta? Jen pro velké kapitány
Než se vydáte na takovou plavbu, musíte si zkontrolovat pár věcí. Za prvé musíte mít splněné kapitánské zkoušky, které zaručují, že to u prvního kanálu nenapálíte do zdi. Pak to chce kvalitní mapu vodních cest. Pokud se vydáte na dlouhou plavbu, třeba do Francie, budete muset několikrát zastavit a dočerpat palivo. Je jasné, že na řekách nenajdete benzinku na každém kilometru. A zjistit uprostřed tekoucí řeky, že vám došlo palivo, je docela nemilé. Pak už stačí jen odpoutat loď od kotviště a vyrazit vstříc objevování starého kontinentu. Jen počítejte s tím, že při říční plavbě se nikam nespěchá. Když se dostanete ke kormidlu takového hausbótu, nemůžete čekat, že z něj dostanete víc než deset kilometrů v hodině. Ovšem až budete kličkovat úzkými kanály, projíždět plavebními komorami a uvazovat vaši loď ke kůlu v kotvišti, pochopíte, že to pravé dobrodružství z plavby je právě v překonání samotné vody – a ta nemusí nikam pospíchat, aby vám dala pořádně zabrat.
