Bourání hrobek islámských světců v legendárním Timbuktu nám připadá jako něco úplně nesmyslného. Jen si to představte: Hordy mužů vyzbrojených krumpáči se – za nesouhlasného přihlížení většiny místních obyvatel – vrhají na starobylé islámské svatyně, které patří mezi památky světové organizace UNESCO. Ač jsou sami také přívrženci islámu, připadá jim, že hrobky jsou v rozporu s koránem, svatou knihou všech muslimů. Je to, jako bychom zbořili poutní kostel na Svatém Kopečku u Olomouce nebo chrám svatého Mikuláše na pražském Malostranském náměstí, protože by nám jejich barokní výzdoba s nahými andělíčky připadala necudná a málo zbožná.
Město z nepálené hlíny
Timbuktu na břehu řeky Niger v středoafrickém státě Mali vzniklo jako obchodní stanice před více než tisíci lety. Tedy přibližně v době, kdy v Čechách vládl svatý Václav. Město bylo stále bohatší a bohatší, protože zde vedla obchodní stezka z jihu na sever napříč Saharou a řeka Niger zajišťovala dostatek vody pro žíznivé velbloudy. Ve 14. století už v Timbuktu žilo sto tisíc lidí a možná i více. Stalo se významným centrem vzdělanosti s množstvím univerzit a islámských škol.
Na konci světa
Pro evropské cestovatele bylo Timbuktu opředeno mnoha mýty. Protože křesťané měli už od středověku vstup do města zakázán, mohli jen snít o jeho bohatství. V 18. a na počátku 19. století se ho pokoušela navštívit řada dobrodruhů, většina z nich však cestu nepřežila. Prvním úspěšným byl až v roce 1828 Francouz René Caillié. Pomohla mu znalost arabštiny a islámu, díky které se vydával za Egypťana. Nejenže pronikl do Timbuktu, ale dokázal se i v pořádku vrátit. Timbuktu bylo tak utajené, že anglický výraz „qo to Timbuktu“ dokonce překládáme do češtiny jako „jít do Tramtárie“. Něco na tom může být, dodnes sem prý nevede ani asfaltová silnice.
Válka Tuaregů
Dnes stejně jako před staletími žijí v oblasti Timbuktu a dále na sever kočovní Tuaregové. Tito lidé, kteří žijí na obrovské ploše Sahary, vždy toužili po samostatném státě. V historii vedli už několik povstání. Neúspěšně. Až v poslední době, po porážce libyjského diktátora Kaddáfího, získali zbraně z jeho skladů. Zároveň do severního Mali začali přicházet ozbrojení muži, často radikální vyznavači islámu, kteří zvrátili zdejší poměr sil. Tuaregové ve spojení s nově příchozími vytlačili armádu a vyhlásili nezávislý stát. Jenže hned poté, co povstalci porazili malijskou armádu, začaly mezi Tuaregy a islamisty spory. Tuaregové v nich prohráli a museli opustit město.
Ničení hrobek
Radikálové pak zavedli v Timbuktu vlastní pořádek a loni v létě začali ničit místní památky. Dílo zkázy dokončili v prosinci a na počátku ledna. Tehdy vláda v Mali požádala o pomoc v boji Francii. Ta poslala vojáky, kteří poměrně rychle radikální islamisty z Timbuktu a dalších měst v saharské části Mali vytlačili. I k radosti jejich bývalých spojenců – Tuaregů.
Povstalce vedl k ničení středověkých památek názor, že si Alláh existenci hrobek islámských svatých nepřeje, protože mezi věřícími a Bohem nemá být žádný zprostředkovatel. Tuaregové – ač jsou pochopitelně také muslimy – nesli ničení hrobek a dalších památek velmi těžce. Proti islamistům si však netroufli vystoupit.
Konec obřích Buddhů
Památky v Timbuktu však nejsou jediné, které byly zničeny v posledních letech. Podobně dopadly i skoro dva tisíce let staré sochy obřích Buddhů v údolí Bámján na území dnešního Afghánistánu. Také ony patřily do kulturního dědictví UNESCO. Místní fanatici je historii poškodili už několikrát, ale dvě obrovské sochy (53 a 38 metrů vysoké) vytesané do pískovcové stěny odolávaly po staletí. Až do roku 2001, kdy vůdce radikálního tálibánského hnutí Umar přikázal, aby byly zlikvidovány pomocí výbušnin a dělostřelectva. Islám totiž zabraňuje zpodobňovat lidi nebo zvířata s tím, že toto privilegium patří pouze Bohu. Obyvatelé údolí proti ničení soch protestovali marně.
Uprchlíci místo soch
Buddhy pravděpodobně začali stavět místní lidé už ve 3. století. Oba byli vytesáni přímo do pískovce, jemnější detaily udělali předkové dnešních Afghánců ze speciální „omítky“ vyrobené z bláta, slámy a štuku. Původně byly obě sochy pestře zbarvené. Velký Buddha byl natřený na červeno s pozlacenýma rukama a tvářemi, menší byl vícebarevný. V útesu, kde památky stály, je dodnes celá řada otvorů, ve kterých stávaly menší sochy a buddhistické svatyně. Dnes v nich přežívají uprchlíci, které válka vyhnala z jejich domovů. Jejich ohně už většinu starých fresek nenapravitelně zničily.
Půjdou opravit?
Archeologové a historici nyní sní o tom, že by se jim mohlo podařit obří sochy zrekonstruovat. Při pohledu na hromady kamenné suti, která po nich zbyla, to vypadá naprosto nemožně. Odborníci ale říkají, že u menšího osmatřicet metrů vysokého Buddhy to není vyloučené. Hromada kamenů by snad mohla být alespoň částečně sestavena s pomocí pěnového betonu.
Husité byli podobní
Než začneme považovat islámské bojovníky (po pravdě řečeno, v Timbuktu i Bámjánu šlo spíše o teroristy) za barbary, je třeba si vzpomenout, že v Evropě a dokonce i v Čechách k podobným věcem docházelo také. Proslavení ničitelé památek byli husité. Možná jste už sami slyšeli při návštěvě nějakého hradu, že toto místo vypálily a vydrancovaly husitské hordy. Husité se domnívali, že v katolických kostelech probíhá modloslužebnictví, a podle toho se k nim chovali. Zlato a další cennosti většinou odnesli, umělecká díla rozbili a zapálili.
