Siréna rozvibrovala základnu. Dvě nepřeslechnutelná zahoukání po sobě. Hasiči jsou na nohou. Mají pár minut! Jejich letadlo startuje během chvíle. Tohle nejsou obyčejní hasiči, tihle skáčou na padáku doprostřed hořícího lesa. Bez zajištění, bez podpory.
Práce hasiče je jednou z nejnebezpečnějších na světě. Ok, a co je pak práce hasiče parašutisty? Skočit z letadla doprostřed lesa a zkusit zastavit postupující oheň? To už je smrtící kombo.
Kouřový skokani
Říkají si smokejumpers, tedy něco jako kouřový skokani, do češtiny se to nepřekládá, u nás je nenajdete. Jsou to speciální oddíly elitních hasičů bojující s obrovskými lesními požáry. Nejznámější jsou ti ze Spojených států, ale nejvíce jich má Rusko, kde také tento dobrodružný způsob hašení vymysleli. Své parahasiče má ale i Kanada a Mongolsko. Na příslušníky ruské Avialesoochrany (Vzdušné ochrany lesů) nemá asi odvahou a nasazením nikdo. Jejich vybavení je jednoduché a zastaralé, ale co na Spojené státy ztrácí v technologii, dohání pohrdáním nebezpečím ...a vodkou.
Ještě před vojáky
První parahasiči prostě v roce 1936 na Sibiři vylezli na křídlo letadla, skočili dolů a vyrazili pomáhat vesničanům v boji s ohněm. Jejich historie mohla být ještě o pět let delší, kdyby ale pilot při prvním letu místo hledání požárů neotočil svůj stroj do Estonska a nedezertoval. V USA poprvé zasahovali v roce 1939. Mimochodem smokejumpers byli přímou inspirací k založení vojenských paradesantích jednotek – především slavné 101 perutě, která se pak proslavila v roce 1944 při invazi v Normandii.
Máte dvě minuty!
Smokejumpers na sebe systematicky, ovšem v pekelném tempu navlékají vybavení. Mají na to dvě minuty. Nehořlavé kalhoty s lanem upevněným na nohavici, aby bylo na čem slézt ze stromu, nehořlavou bundu s vysokým límcem chránícím krk a hlavu při přistání do větví, rukavice, padák, záložní padák, „batoh“ s vybavením a zásobami, helmu se zamřížovaným hledím, brýle, sekeru... Ještě kontrola od kolegů, zda je všechno jak má být a jsou připraveni k nástupu na palubu. Cíl je být ve vzduchu do patnácti minut od vyhlášení poplachu. „Když zazní siréna, běžím napřed na záchod“ říká s úsměvem Ramona Hull, „pro holku by to pak mohlo být trochu složitější“. I když je většina „kouřových skokanů“ muži, najdete mezi nimi i slušnou řádku žen.
Podívejte se na video s výsadkem parahasiče z první ruky:
Skok k ohni
Motory řvou, letadlo míří k oblaku kouře stoupajícího z lesa. Krouží kolem něj a pozorovatel spolu s velitelem určuje, kolik parašutistů bude třeba. Pozorovatel pak vybere vhodné místo k seskoku, místo kde je možné bezpečně - v rámci možností - přistát co nejblíže k ohni. Záleží na kombinaci chování plamenů, vlastnostech terénu, rizicích na zemi za současně co nejkratší cesty od místa doskoku k požáru
Palubu letadla opouští první skokan. Jsou kousek nad lesem. Chvilka turbulence... Zem se blíží rychle, do minuty je dole. Pokud to jde, přistává planině, pokud ne, dopadá mezi stromy. Právě tohle je specialita smokejumpers. Jakmile se dostane z popruhů padáku, spojí se vysílačkou s letadlem a hlásí případné problémy, jak s přistáním, tak s letem. Pak se rychle nad zakouřenou krajinou otevřou vrchlíky zbytku týmu. Ve chvíli, kdy jsou všichni bezpečně na zemi, je navázáno spojení s velením a letadlo opouští na padáku kontejner s vybavením a zásobami na tři dny. Teď už je to jen na nich!
Požáru vstříc
„Nejnebezpečnější na tom všem je dostat se k ohni a dostat se od ohně.“ Říká s úsměvem zkušený smokejumper a lektor nováčků Steve Bierman. Tým sbalí své vybavení a míří požáru. Fungují jako elitní armádní jednotka. Jejich nepřítele nezajímá ženevská konvence ani žádná jiná „pravidla“ války, oheň nezajímá nic. Valí se krajinou a ničí vše, co mu stojí v cestě. Je třeba zabezpečit komunikaci, zvážit únikové cesty a především, zvolit metodu, jak oheň zastavit, nebo alespoň zpomalit.
Nemají sebou cisternu s vodou ani hasicí přístroje, neměly by tady nejmenší šanci. Nejpoužívanější taktikou, známou už po staletí, je sebrat ohni palivo. Pokácet před postupujícími plameny stromy, které by mohly hořet. U požárů na velkých nezalesněných pláních se dokonce zakládá kontrolovaný požár před požárem, ten vypálí zem, a když tam dojde oheň, zastaví se. V lese to nejde. Motorové pily ječí, sekery se zatínají do kmenů. Představte si, že jste zrovna seskočili na padáku do lesa, v kouři, horku s balíkem vybavení ušli slušnou vzdálenost a teď to teprve začne. Tvrdá práce s ohněm za zády.
Zadupat a odejít
Když jde všechno podle plánu, požár se zastaví o vykácený pás. Teď je třeba zastavit doutnání vytrvalým přehrabáváním popela a jeho mícháním s hlínou. Zem žhne a hasiči metr po metru doslova udusávají zbytky požáru.
Až když jsou si jistí, že je vše v pořádku, sbalí vybavení, dají si ho na záda a vyrazí zpět. Někdy jen pár set metrů, kde je nabere vrtulník, někdy i několik kilometrů k nejbližší cestě, kam může zajet auto. Mají za sebou seskok na padáku, boj s ohněm a teď ještě na zádech nesou padesátikilový batoh.
Tahle práce není pro každého!
