Naše představa o asasínech pochází ze starých dobrodružných románů, kde je autoři s oblibou popisovali právě jako chladnokrevné zabijáky ze zemí zavátých pískem. Slovo asasín se stalo synonymem pro nájemného vraha. Historie o nich ale mluví jinak. Sekta asasínů vznikla na konci 11. století na severu dnešního Íránu. Jejím zakladatelem byl Hasan ibn Sabbáh, charizmatický muž mnoha talentů. Celé mládí strávil hledáním pravé víry na cestách, a když se vrátil do Persie (tradiční jméno pro Írán), přinesl s sebou z Egypta učení nové učení o výkladu islámu.
Hrad za kus dobytka
Učení si brzy našlo řadu příznivců. Hasan se rozhodl usídlit v pevnosti Alamút. Původně ji spravoval guvernér, který prohlásil, že prodá jen takovou část, kterou pokryje kůže ze stažené krávy. Hasan souhlasil a kůži rozřezal na tak tenké pásky, že s ní pokryl celou pevnost. Když nebohý guvernér viděl, že za Hasanem stojí i všichni poddaní, radši mu ji přenechal. A tak se Hasan stal novým vládcem slavné tvrze – alespoň podle staré pověsti.
Zabijáci s přesvědčením
Sekta měla několik přísně oddělených hodností. Ti nejvyšší studovali posvátné texty a přesvědčovali lidi o své víře. Pod nimi stáli lidé, kteří zajišťovali každodenní potřeby. Úplně nejníže postavenými byli tzv. fidá’íjové, kteří dali asasínům jejich dnešní zabijáckou pověst. Měli jedinou možnost, jak se sektě zavděčit – obětovat se pro její dobro. Hasanova víra ležela v žaludku okolním vládcům a on věděl, že nemá šanci porazit jejich vojska v přímém souboji. Zároveň věřil, že ve válce by neměli umírat nevinní lidé. Nařizoval proto fidá’íjům, aby preventivně vraždili nepřátelské generály či velkovezíry.
Asasíni: Mistři převleků
Zfanatizovaní budoucí asasíni trávili celé roky přísným tréninkem. Učili se používat zbraně i převleky a mluvit cizí řečí, aby mohli měnit identitu. Každou vraždu pečlivě připravovali několik měsíců. Jejich zásadou bylo zabíjet za denního světla v plných ulicích – to kvůli odstrašujícímu efektu. Zpravidla dosáhli toho, čeho chtěli. Nepřátelé si ani nedovolili říci křivé slovo o Hasanově sektě, aby příště neskončili s dýkou v zádech oni sami.
Kudy do ráje?
Zjistit, jak Hasan dokázal přesvědčit druhé, aby pro něj vraždili, už dnes nedokážeme. Když ale po Persii cestoval benátský kupec Marco Polo, přinesl zpátky legendu, která jejich bezmeznou oddanost vysvětluje. Vypráví, že si Hasan nechal ve svém paláci vybudovat tajnou zahradu, která připomínala ráj. Prý jste tam našli potoky mléka a vína, krásné ženy a zdi zdobené zlatem. Fidá’íjům naléval víno a nacpával hašišovou dýmku, dokud nepadli omámení na zem, a v tvrdém spánku je pak přenesl do zahrady. Nechal je užít si rozkoší a odvedl zpátky. Pak slíbil, že pokud mu budou oddaně sloužit až do smrti, zajistí jim ráj na věčnost.
Nečekaná rána z východu
Asasíni rozsévali strach mezi perskou šlechtou po několik generací. Ale žádná sláva není věčná. V roce 1256 vtrhli do Alamútu rozpínající se Mongolové, jejichž říše okupovala skoro třetinu planety a je dodnes největší říší v dějinách lidstva. Na takovou sílu byly politické vraždy krátké a za pár let se o řádu fanatiků už jenom vyprávělo po večerech nad jehněčím masem a mátovým jogurtem.
Jak vzniklo jejich jméno?
Sekta blízkovýchodních vrahů není tajemná jenom svojí historií, ale i jménem. Sami si říkali nizárijci. Jménem hašíšíja je počastoval nejprve vůdce znepřátelené sekty s tím, že se před vraždami posilňují kouřením hašiše. To je ale nesmysl. Droga, vyrobená z květů konopí, má zklidňující účinek a to poslední, na co byste po jejím užití měli pomyšlení, by bylo někomu podřezat krk. Nejspíš je chtěl prostě urazit – jako by dnes řekl, že jsou to feťáci. Označení se ale chytil Marco Polo, přinesl do Evropy příběh o opojení v rajské zahradě, a do dějin již navždy zapsal nizárijce jako hašašíny, kuřáky hašiše. Z toho pak vzniklo slovo asasín.
