Atlantik jsi překonal již čtyřikrát. Která plavba byla nejvíce adrenalinová?
Hned ta druhá, kdy jsme ve dvou vyrazili ze Španělska do Karibiku na šestimetrovém ultralehkém nafukovacím katamaránu z milimetr tlusté gumy. Ucházel nám plovák, praskala lanka zajišťující stěžeň a tisíc mil před Karibikem nám upadlo kormidlo a zmizelo v hloubce pěti kilometrů. Všechno jsme ale společně zvládli po třiceti třech dnech jsme dopluli na ostrov Martinik. Byl to úžasný a nezapomenutelný zážitek.
Z čeho se během plavby skládá tvůj jídelníček?
Při závodu je nutné ušetřit na hmotnosti, ovšem ne na energetické hodnotě. K snídani jsou většinou ořechy, sušené ovoce a energetické tyčky. K obědu je dehydrovaná horolezecká strava a večeře se podobá snídani. K tomu je řada nápojů, od vitaminových až po regenerační.
Na takových plavbách se jistě stávají dramatické události. Byl jsi někdy v ohrožení života?
Jednou během noční přeplavby podél Bretaně prudce zesílil vítr. Běžel jsem na příď a rychle stahoval přední kosatkovou plachtu. Nestačil jsem se připoutat a smetla mě vlna přes palubu. Stihl jsem se ale z vody chytit zábradlí a vyškrábat se zpět, jinak by mě už asi nikdo nikdy nenašel.
Nehrozí, že do tebe na oceánu narazí třeba nákladní loď?
Oceán je sice obrovský, srážka paradoxně hrozí neustále. Musíš sledovat okolí a být pořád ve střehu. Když pluji sám, spím maximálně dvacet minut v kuse, pak tři minuty kontroluji okolí, aby nedošlo ke kolizi a zase dvacet minut spím. Na lodi je speciální aktivní radarový odražeč, ale řada rybářských člunů, zejména u pobřeží Brazílie, radary vůbec nemá.
Co se stane, když ztroskotáš, utopí se ti vysílačka a v podstatě se dostaneš do situace jako Robert Redford ve filmu Vše je ztraceno?
Ten film byl ke svému hlavnímu hrdinovi velmi milosrdný. V reálném jachtingu by Redford zahynul už asi v půlce děje. Moře je neuvěřitelně silný živel a ty nesmíš podcenit opravdu nic. Pro případ ohrožení života používáme EPIRB systém, který vyšle volání o pomoc a pozici trosečníka přes satelity. Otázkou ale je, kdy dorazí záchrana. Dolet vrtulníků je maximálně dvě stě padesát mil a závody jsou dlouhé přes čtyři tisíce mil. Když k tobě okamžitě po zachycení signálu nasměrují jinou loď, může to trvat dny i týdny, než dorazí.
S jakými zvířaty se během plavby setkáváš?
Na moři potkáváme ryby, ptáky, ale dokonce i motýly. Setkání s delfíny bývají úchvatná. Skáčou kolem lodi, zanořují se a vyskakují před přídí. Dokáží si takhle hrát desítky minut. Úchvatné je také setkání s velrybami, ale je lepší se od nich držet dál. Jednou jsem na šestimetrovém katamaránu potkal dvanáctimetrového keporkaka. U Azorů jsem pak měl tři metry od boku lodi asi osmnáctimetrového vorvaně. Ale opravdu nepříjemná jsou hejna létajících ryb. Už mě třikrát trefila ryba v noci do hlavy a to je celkem šok.
A co žraloci?
Žraloků se bojím od dětství. Babička mě jimi strašila i na nádrži Hracholusky u Plzně, protože nechtěla, abych plaval daleko od břehu. Od té doby – a po zhlédnutí filmu Čelisti – z nich mám doslova panickou hrůzu.
Je na oceánu vidět i dopad lidské činnosti?
Nedávno spadlo z jedné zaoceánské lodě do moře tři sta kontejnerů. Je to strašlivé a extrémně nebezpečné. Měly by za to být velké postihy. Moře je viditelně stále více znečištěné. I uprostřed Atlantiku objevíte mastné skvrny na hladině a igelitové tašky. Je to hodně smutný pohled.
Jaký je tvůj námořní sen?
Plavba kolem světa. Finanční krize mě ale zahnala zpátky na malé okruhové plachetnice.
Jaká byla tvoje cesta od středočeských rybníků k námořnímu jachtingu?
K jachtingu mě přivedl můj otec, který sám závodil na plachetnici. Postupně jsem jezdil na okruhových plachetnicích na českých rybnících a přehradách, až se otevřely hranice a já mohl vyplout na opravdové moře. To mě doslova uchvátilo a několik let jsem se v Bretani připravoval na oceánské regaty. V roce 1999 jsem dostal nabídku na plavbu přes Atlantik. Ani na vteřinu jsem nezaváhal a druhý den už jsem byl na cestě na loď do Španělska. Od té doby brázdím vody moří a oceánů.
Jak vzpomínáš na své zaoceánské plavby?
Je to velké dobrodružství. Oceán je pro jachtaře něco jako osmitisícovka pro horolezce. Dá se to zvládnou celou řadou způsobů. Naši velkou výhodou je, že po průjezdu cílem se můžeme naplno radovat a nemusíme již myslet na složitý a nebezpečný sestup. Poprvé jsme pluli dva měsíce na dvanácti metrové lodi s plnou posádkou ze Španělska, přes Kanárské a Kapverdské ostrovy až do Karibiku. Druhá plavba byla ještě adrenalinovější. Potřetí jsem se plul sólo v rámci oceánského závodu Transat 6,50 z Francie do Brazílie. A naposledy jsem se účastnil závodu profesionálních dvojic z Francie do Karibiku.
Co říkáš na Heyedarhlovy objevitelské cesty na voru Kon Tiki?
Jeho cesty byly úžasné. Spojil dobrodružství s objevitelstvím a potvrzování vědeckých teorií. Bylo to po všech stránkách zajímavé. Mým hlavním dětským hrdinou byl ale především náš první velký oceánský jachtař Richard Konkolski.
Jak dlouho taková plavba trvá?
Plavba trvá většinou necelý měsíc. Kolem světa je to pak od 3 měsíců a déle. Záleží na typu plachetnice a povětrnostních podmínkách.
Hrají při plavbě mořské proudy proti tobě nebo ti pomáhají?
Na oceánu jsou většinou velkým pomocníkem a zrychlují celou plavbu. V přílivových oblastech Bretaně jsou ale velmi nebezpečné a musí se s nimi velmi dobře počítat. U pobřeží proudy způsobují velké komplikace a mění vlny, které jsou pak ostré a na vrcholcích se zalamují. To může zapříčinit i převržení lodě a následné fatální poškození.
Bylo by možné stejně jako tam přeplout oceán i „zpátky“?
Atlantik se jezdí v obou směrech. Většina závodů se ale jezdí z Evropy do Ameriky. Severní cesta je ale často náročnější a může být i divočejší.
Jaká jsou pravidla závodu, co se může, co se nesmí?
Závodní pravidla jachtingu jsou srovnatelné s právnickou literaturou a nejsou příliš záživná. O to jsou ale obsáhlejší. Základní pravidlo je fair play. Základním pohonem je jen vítr a v tom se nesmí podvádět. Pak následuje řada pravidel týkajících se práva plavby, obeplouvání značek trati a překážek, až po technické věci a povinné vybavení plavidla. Na oceánském sólovém závodě byla povinná technická výbava, speciální lékárnička, 130 litrů vody a některé elektronické věci. Byla ale zakázána komunikace s pevninou, satelitní i mobilní telefony a zařízení umožňující internetové připojení. Jelo se prostě bez možnosti komunikace. Dokonce byly zakázány i mapové přístroje GPS. Mohl jsem mít jen číselný přístroj a pravidelně vynášet pozici do mapy. To bylo za bouřlivého počasí blízko pobřeží občas dost napínavé.
Jak komunikuješ s pevninou? Umíš ještě morseovku nebo navigaci podle hvězd?
Pozemní tým mě může sledovat na internetu, protože loď vysílá pravidelné signály. Já se mohu s komisí rozhodčích spojit vysílačkou až tehdy, když jsem téměř na dohled. Z morseovky si toho už moc nepamatuji. Byla oficiálně jako komunikační prvek zrušena. Astronavigaci umím jen okrajově. V moderní době se jede tak na doraz, že bez technických přístrojů bych v závodě stejně neměl šanci uspět.
Jak natáčíš video během plavby?
Když jsem plul své zásadní plavby, tak ještě nebylo Go-Pro, tak jsem používal co nejmenší vodotěsné kamarky. Dnes je to jednoduché. Go-Pro má i dálkové ovládání a lze umístit i do hůře přístupných míst a spuštěním na dálku pořídit skvělé záběry.
Jak spíš?
Spí se většinou od 3-4h v noci ve 20ti minutových cyklech. Vždy 20 minut spánku, 3 minuty kontrola nastavení lodě a okolí a pak zase 20 minut spánku. Během závodů v Bretani jsem zkoušel i cykly 10 minut, ale měl jsem pak už halucinace.
