Pokud jste měli gladiátory za chudáky v roztrhaných hadrech bojující na smrt se zohýbaným mečem, budete překvapení, jak to bylo doopravdy. Rakouští archeologové odhalili poblíž Vídně pozůstatky římské gladiátorské školy z 2. století. Byla to rozlehlá budova, která dokazuje, jak kvalitní měli bojovníci péči.
Gladiátoři používali moderní cvičiště
Srdcem školy gladiátorů byl dvůr s tréninkovou arénou. Uprostřed se nacházel tzv. palus, dřevěná tyč, na níž se nacvičovaly výpady mečem a údery štítem. Dvůr obklopovaly domy se zázemím pro gladiátory. Našli jste tu vyhřívanou tréninkovou halu, lázně i ložnice.
Obyčejní gladiátoři měli k dispozici maličké cely o zhruba 5 m2, ti nejzkušenější a jejich trenéři ale spali v prostorných vykachlíčkovaných ložnicích. Ředitel školy (zvaný lanista) měl dokonce samostatné bydlení. Celá budova byla protkaná sítí vodovodních a kanalizačních trubek.
Trailer k filmu Gladiátor • Zdroj: DreamWorks & Universal Pictures
Odhalení bez kopání
Gladiátorská škola (ludus) ukazuje pravděpodobnou špičku ve výcviku gladiátorů. Starověké město Carnuntum, u něhož se nacházela, bylo svými zápasy vyhlášené po celé říši a zdejší amfiteátr pojal až 13 tisíc diváků. Ve středověku bylo město zničeno nájezdy Maďarů a dnes leží celé město pod zemí.
Vědci jej zkoumají asi sto let, ale trosky školy odhalit až nyní díky moderní neinvazivní technologii. Aniž by museli opatrně vykopávat zbytky zdí, využili radarů a elektromagnetických senzorů, které jsou schopné pod zemí odhalit i tisíce let staré stopy civilizace. Podle získaných dat sestavili 3D model toho, jak s největší pravděpodobností škola vypadala. I my se tak můžeme vrátit do Římské říše za příběhem gladiátorů.
Jak vznikly gladiátorské zápasy?
Slovo gladiátor pochází z latinského gladius – meč. Jde tedy doslova o muže s mečem, šermíře. Tradice jejich zápasů má původ v pohřebních rituálech. První zdokumentovaný vražedný souboj se odehrál v roce 264 př. n. l., kdy se k poctě smrti šlechtice utkali tři otroci. Uspořádali jej synové zesnulého, kteří věřili, že lidská oběť potěší bohy a jejich otci usnadní cestu do posmrtného života.
Rituál se ujal a bohaté rodiny se brzy začaly předhánět, která uspořádá velkolepější pohřební masakr. A aby měli šlechtici kde nabírat bojovníky, začaly vznikat i první gladiátorské školy.
První hry
Pohřby byly veřejné, takže skon boháče přinášel obyčejným lidem zábavnou podívanou. Konzulové (nejvyšší státní úředníci v Římě) si proto řekli, že by byla škoda popularity zápasů nevyužít a v roce 105 př. n. l. uspořádali první oficiální gladiátorské hry.
Na hrách vydělávali hlavně politici, kteří si jimi získávali popularitu davů. Skvělou obživu si však z bojů udělali i obchodníci s otroky a trenéři. Schopný bojovník měl velkou cenu a po tržištích neustále kroužili agenti lační po mladých talentech. Trenér gladiátorů se netěšil příliš dobré pověsti ve společnosti, ale mohlo mu to být jedno. Pokud byl šikovný, patřil k nejzámožnějším římským občanům.
Snídaně šampionů
Gladiátorské hry se pořádaly ve stovkách arén po celé říši. Na opravdu velkolepé představení jste si ovšem museli zajet do Kolosea, které stálo v srdci samotného města Řím. Koloseum byl dokonalý svatostánek tohoto krvavého sportu. Vešlo se do něj až 50 tisíc diváků, což kapacitně odpovídá stadionu anglického Liverpoolu nebo nizozemského Ajaxu.
Gladiátorské hry vůbec připomínají v mnoha ohledech dnešní fotbal. Zápasníci procházeli náročným tréninkem, ti úspěšní však měli k dispozici komfortní bydlení, vlastního maséra a špičkovou zdravotní péči. O zdraví gladiátorů dokonce jeden čas pečoval i slavný antický lékař Galén.
Dostávali též speciální vegetariánskou dietu založenou na ječmenu a spoustě zeleniny. Udržovala je ve formě a díky těžkým obilným kaším si gladiátoři udržovali pár kilo nadváhy. Vrstva tuku chránila v boji jejich orgány a chudí (tím pádem hubení) návštěvníci her toužili vidět v aréně pořádné chlapáky.
Otroci i císaři
Gladiátoři nebyli jen otroci. Patřili mezi ně i těžcí zločinci, váleční zajatci a dokonce svobodní římští občané. Obvykle šlo o chudáky, kteří začali bojovat, aby něco uspořili pro svoji rodinu. Gladiátory se ale občas stávali i samotní císařové. Někteří si souboji v cirku získávali popularitu, pro jiné byla řež před zraky veřejnosti rozkoší. Tak či onak, vždy platilo, že císař musí zvítězit.
Takový císař Commodus za svůj život skolil přes 700 soupeřů. Ne díky výjimečnému talentu a tréninku, ale protože se jeho protivníci nechali raději zabít ve strachu, co by následovalo, kdyby vládce byť jen lehce ranili.
Muž proti velrybě
Commodus bojoval i se zvířaty a rád se chlubil tím, že během jedněch her zabil stovku lvů. O tom, že je postřílel lukem z bezpečného místa, už tolik nemluvil. Třešničkou na krvavém dortu bylo, že si za každé takovéto vystoupení nechal zaplatit milion sestercií (v dnešních poměrech zhruba 300 milionů korun).
Gladiátorské hry miloval i šílený Caligula. Jeho nejslavnějším kouskem byl souboj s velrybou kosatkou uvězněnou na mělčině, kterou před diváky s velkou pompou zmasakroval.
Vidina dřevěného meče
Většina gladiátorů však přece jen patřila k vrstvě otroků. Nečekaly je hrdinské exhibice, ale těžká dřina a každodenní hrozba zabití. I oni ale měli jiskru naděje. Pokud dobře bojovali a získali si přízeň diváků, mohli získat dřevěný meč zvaný rudis. Ten symbolizoval jejich osvobození. Gladiátor se sice nestal římským občanem, ale mohl vystoupit z otroctví a žít podle své vůle.
Svobodní gladiátoři nejčastěji pracovali jako trenéři mladých zápasníků nebo osobní ochranka. Někteří se ale rozhodli zůstat v ringu. Přesně podle gladiátorské přísahy: Být pálen, spoutáván, bit, zabit mečem.
Nelítostný sport ukončil až příchod křesťanství do Říma. V r. 393 jej učinil císař Theodosius oficiálním náboženstvím a zápasy zakázal. Bohužel to však neznamenalo též konec otroctví, které přetrvalo ještě dlouho potom.
Více zajímavostí z historie najdete tady:
