„Někdy se ti stane, že se ocitneš ve zvláštní situaci.“ Tak zní první věta v knize Ve znamení Kon-Tiki od cestovatele, dobrodruha a spisovatele Thora Heyerdahla. On sám o zvláštní situace rozhodně neměl nouzi. Na vlastní kůži prokazoval často šílené teorie o stěhování národů mezi kontinenty. Na vratkých starověkých vorech přeplul Pacifik i Atlantik – a pokaždé přežil. Vikinský bůh hromu Thor by z něj určitě měl radost.
Nahý Nor
Heyerdahl byl od mládí trochu jiný. Rád podnikal výlety po domovském Norsku a táhlo ho to i daleko od domova. Během studií, která ho moc nebavila, odjel na tichomořský ostrov Fatu Hiva, kde žil jako Robinson Crusoe: Jedl jen to, co získal z přírody, chodil nahý a přespával v jeskyních. Už tehdy se začal zajímat o místní legendy, které tvrdily, že lidé přišli na ostrovy z Jižní Ameriky. Ta byla od ostrovů oddělena 8 000 km oceánu.
Blonďatý sabotér
Heyerdahl se rozhodl dokázat, že prastaří obyvatelé Jižní Ameriky mohli doplout na ostrov na balzových vorech poháněných pouze větrem. Po cestě měli pít dešťovou vodu a živit se rybami. Než však svoji výpravu uskutečnil, stal se během druhé světové války členem speciálního sabotážního komanda, které ničilo německé továrny. Po válce přišel vhodný čas na plavbu. Podle několik set let staré ilustrace svázal lýkem devět kmenů, osadil vor plachtou a s dalšími pěti kolegy vyplul z peruánského města Callao.
Plavba za milion
„Poslední stadium našich styků se žralokem spočívalo v tom, že jsme ho tahali za ocas,“ vzpomínal Heyerdahl, jak on a jeho kolegové ubíjeli nudu, kterou na více jak stodenní plavbě na voru Kon--Tiki prožívali. Kupodivu celou odyseu přežili (kromě papouška, kterého spláchla vlna) a prokázali tím, že obyvatelé Tichomoří vskutku mohli připlout na svých primitivních lodích z Jižní Ameriky. Pohonem jim byl jen vítr a Humboldtův proud. Vědecký svět byl vzhůru nohama: To snad není možné! Teprve po zavedení analýzy DNA o mnoho let později se zjistilo, že Heyerdahlova teorie je mylná, ale tím se nedal popřít dobrodružný význam plavby.
Cesta přes Atlantik
Heyerdahl se stal námořními cestami na primitivních plavidlech posedlý. Na konci šedesátých let vyplul na papyrusovém člunu Ra ze severní Afriky přes Atlantik. Po necelých dvou měsících ho sice museli zachránit, ale to mu nezabránilo postavit Ra II v podobě katamaránu. S tím již oceán pokořil za hezké dva měsíce a poukázal na fakt, že staří Egypťané mohli dosáhnout amerických břehů a přenést do nové země trochu ze své kultury.
Neúspěšný Tigris
Poslední námořní eskapáda měla za úkol dokázat, že obyvatelé Mezopotámie se mohli po vodě dostat až do Indie. Rákosový člun Tigris pod Thorovým velením vyrazil koncem sedmdesátých let Perským zálivem, ale nikdy se na plánovaný konec cesty nedostal. Zastavila ho totiž válka a námořníci se museli vrátit zpátky do Evropy.
Jestli jde vypozorovat v celém Heyerdahlově životě ústřední téma, pak je to fascinace starými civilizacemi. Respektive možnostmi, které měly a které dnes nikdo nezkoumá. Jsou to přeci staré civilizace – tedy národy s technologií a kulturou, která je v očích mnoha lidí téměř primitivní. Heyerdahl tvrdil, že naopak dokázaly nemožné. Jak třeba byly vztyčeny slavné sochy moai na Velikonočních ostrovech? Touto otázkou se Heyerdahl zaměstnával před expedicemi Ra a Ra II. S pomocí archeologů a českého inženýra Pavla Pavla se mu podařilo pohnout těžkými kolosy.
Když se na Heyerdahlův život podíváme, uvidíme krásného blázna. Zároveň ale člověka, který dokázal téměř nemožné a tím posouval hranice toho, co naše civilizace dokáže. Co myslíte, usmíval by se dnes stoletý pán, když by se podíval večer na zprávy?
