Prastarý disk mateřství
Mezi jeden z nejvýznamnějších artefaktů, do něhož jsou vyryty záhadné znaky, je disk z Phaistu. Patnáct centimetrů široký disk pochází z bájné řecké Kréty, kde byl roku 1908 objeven italským archeologem Luigim Pernierem. Celkem je na něm otištěno až 241 značek, přičemž mnoho z nich se pravidelně opakuje. Zkušeným, ale i amatérským archeologům tak nedá spát jedna otázka – jak rozluštit jedinečných 45 znaků, které se na disku objevují?
Nejblíže k dešifrování významu vtištěných značek byli američtí vědci roku 2012. To se jim s téměř stoprocentní jistotou podařilo rozluštit tři slova - bohyně, těhotná žena a zářící matka. Tento překlad vedl badatele k domněnce, že disk byl utvořen za účelem uctít ženství či mateřství. Zbytek textu však dosud zůstává tajemstvím. K jeho úplnému rozluštění by bylo jednak potřeba dalších artefaktů napsaných v podobném jazyce, nebo určitá historická spojitost. Ale kdo ví, dle určitých zdrojů je disk dokonce padělkem.
Jazyk smrti
Vše začalo vraždou. Když bylo roku 1948 objeveno u pobřeží australského Adelaide tělo muže, málokdo si pomyslel, že by mu mohl připadnout jakýkoli větší význam. Nešlo zde však o tělo samotné, jako spíše o malý útržek papíru, který byl schovaný v kapse od kalhot. Na něm byl vytištěn citát – „Tamam shud“ neboli ukončený. Zanedlouho na to byla nalezena i samotná kniha, jíž vytržená stránka scházela. A vyšetřovatelé nemohli uvěřit svým očím – na vnitřním obalu knihy byl totiž napsán vzkaz, kterému nikdo nerozuměl.
Pět řádků dlouhá šifra složena ze samostatně stojících písmen dávala zabrat i těm nejznámějším kryptologům. Problémem ale byl také nedostatek informací. O bezejmenném muži, jemuž identitu nebylo schopno přiřadit ani FBI či Scotland Yard, totiž nikdo nevěděl. Vodítkem mělo být telefonní číslo, jež bylo uvedeno pod zašifrovaným textem. To patřilo zdravotní sestře, která žila jen čtyři sta metrů od místa nálezu těla. Výslech byl však neúspěšný, stejně tak jako rozšifrování textu i celého případu. Po více jak sedmdesáti letech se tedy vybízí otázka – když přijdeme na obsah textu, zjistíme i jméno vraha?
Domorodé přesmyčky
Číst pozpátku by mnohým z nás činilo problém. Jak bychom si ale poradili s jazykem, kde je každý řádek psán jiným směrem a písmenka jsou navíc zrcadlově převrácená? Seznamte se s rongorongo. I když není známo, jak je starý, doba jeho vzniku se datuje do prvního staletí našeho letopočtu. Objeven však byl až v 19. století na Velikonočních ostrovech prvním osadníkem Hotu Matu‘atem. Touha šifru rozluštit se objevila téměř okamžitě, jenže naneštěstí pýše předešel pád.
Evropa byla na nohou. Přetrvávající opojení z Champollionova rozluštění Rosettské desky hnalo badatele na Velikonoční ostrovy jako na běžícím páse. Nikdo si však neuvědomil možné následky. Původní obyvatelé, mezi nimiž byli i znalci rongorongora, začali umírat na typicky evropské nemoci, jelikož vůči nim nebyli imunní. Nakonec nezbyl jediný domorodec, který by byl schopný jazyku porozumět. Dnes tak šedesát sedm dřevěných destiček ukrývá tajemství, jež se zřejmě nikdy nedozvíme.
Šifra přírodovědného světa
Lidské civilizace se odedávna snaží přijít na kloub záhadám našeho světa. Kdo by tudíž čekal, že kniha, ve které jsou zvěčněny stovky botanických, anatomických a kosmologických novinek bude napsána v jazyce, kterému nikdo neporozumí? Řeč je o Voynichově rukopisu, jehož stáří se datuje až do patnáctého století. V té době vládl Římské říší Rudolf II. známý pro svůj zápal do vědy a alchymie. Dle vědců je tak nanejvýš možné, že kniha byla sepsána právě na jeho popud dokonce v Praze.
Skoro tři sta stran starý rukopis splňuje tzv. Zipfův zákon, což znamená, že platí určitá interpunkční, gramatická a pravopisná pravidla. Co ale znamenají jednotlivá slova, nikdo neví. A kdyby nebylo nespočtu ilustrací, tušili bychom ještě méně. Takto můžeme hovořit o svazku, jehož první strany se podobají herbáři. Rozkresleny jsou zde také nebeské mapy, astrologické diagramy či dokonce recepty. Jedno je však jisté – kdokoli knihu napsal, věděl více, než si my dokážeme představit.
Mumifikovaný vzkaz
Když si chceme přečíst knihu, zajdeme si do knihovny či knihkupectví. Německému egyptologovi se však v roce 1867 naskytl nevídaný pohled na text, jež byl napsán z druhé strany obvazů, do nichž byla zabalena mumie ženy. Jeho domněnka, že se jedná o egyptské hieroglyfy, byla mylná – objevil jazyk, jež nikdo před ním neviděl. Až v roce 1891 přišel jeho kolega se závěrem, že se jedná o etruštinu. Ani ta však nebyla rozkódována.
S postupem času se podařilo zjistit, že Liber Linteus byla napsána jako náboženský kalendář. K tomuto závěru pomohla zmíněná jména bohů a dat, kdy měly být uskutečněny různé typy rituálů. Kniha však není psána stylem, na který jsme zvyklí. Místo stran je text sepsán na dvanácti sloupcových papírech, kdy první tři z nich jsou téměř zničené. Příběhu egyptské švadleny, který nemá začátek, tak nikdy nebudeme moci plně porozumět.
