Rozloha, organizovanost a vyspělost Římské říše se proslavily po celém světě. Ve své době (27 př. n. l.–395 n. l.) stál Řím na špičce civilizačního pokroku. Rozvoj impéria vytvořil řadu standardů, se kterými se setkáváme do dneška. A není řeč o historických akvaduktech a sportovištích či chrámech, tedy památkách k obdivování a zkoumání. Římané zanechali otisky i v praktickém životě. Například Římské právo je považováno za základ všech novodobých občanských zákoníků. S vyspělostí Říma šly euku v ruce i politické intriky. Mezi lidmi se vždy našel někdo, komu vrcholní politici překáželi. A tak vznikla potřeba vojenské jednotky, jejíž hlavním úkolem bylo důležité osoby ochraňovat.
Jak přežít?
Po asasinaci Gaia Julia Caesara roku 44 př. n. l. bylo celkem jasné, že takoví bodyguardi by se mohli čas od času hodit každému. Tou dobou měli osobní strážce vojevůdci na bojištích, ale u politiků se nic podobného nenosilo. To se brzy mělo změnit.
Špióni a zabijáci
Císař Oktavián začal vládnout roku 27 př. n. l. a hned se postaral o zformování prvních jednotek pretoriánů s úkolem chránit politiky. Dává to smysl, když si uvědomíte, že Oktaviánovým prastrýcem byl právě Julius Caesar. Pretoriání byli individuálně vybíraní zkušení vojáci římské armády. Sloužili jednak jako ochranka, ale také jako tajná policie. Náplní práce některých z nich bylo i získávat informace a včas varovat císaře například před blížící se vzpourou.
Privilegovaní veteráni
Díky tomu, že měli maximální důvěru, dostávalo se pretoriánům mnoha výhod, které nikdo jiný v neměl. Jejich vojenská služba byla kratší o čtyři roky. Řadoví vojáci sloužili 16 let, pretoriáni pouhých 12. Zároveň byl jejich plat až tři a půlkrát vyšší v porovnání s ostatními. Dostávali i jakési finanční bonusy a to ve významné dny, které souvisely s císařskou rodinou. Typicky to bylo tehdy, když se císař oženil, narodil se mu syn nebo měl narozeniny. A jako jediní mohli pretoriáni nosit viditelně zbraně v posvátném centru Říma, kterým bylo tzv. Pomerium.
Proti ohni
Stálou hrozbu v Římě představovaly požáry. Město jako takové sice mělo jakýsi svůj hasičský sbor, ale v případě, že se jednalo o nějakou větší událost, poslal císař na pomoc i svoji pretoriánskou osobní stráž. Tím ukázal poddaným, že se nebojí na chvíli obětovat své bezpečí výměnou za rychlejší likvidaci nebezpečného ohně. Pretoriáni pomáhali i při hašení velkého požáru Říma, který se udál za vlády císaře Nera. Mimochodem, tomu pretoriáni vypověděli poslušnost, protože nesouhlasili se způsobem jeho vlády.
Želví krunýř nic neprorazí
Pretoriáni neměli žádnou zvláštní výzbroj. Používali poměrně běžný meč, případně kopí a k tomu štít. V boji se pak podobně jako ostatní seskupovali do formace želvy. Ta sloužila především jako ochrana proti přilétajícím šípům nepřátelských lučištníků. Vojáci se semkli těsně k sobě do jakéhosi čtverce nebo obdélníku. Krajní řady měly štíty do stran a zbytek jimi kryl vršek. Zvenku to vypadalo, jako jedna velká, neprostupná hradba štítů, která vojáky bránila dokonale jako krunýř želvu.
Tři století služby
Časem získali pretoriání takovou moc, že byli schopni ovlivňovat dění i více, než sám císař. Měli dokonce i vlastní pevnost. Pretoriánskou prestiž slávu ukončilo až jejich rozpuštění císařem Konstantinem. Ten v roce 312 porazil dosavadního císaře Maxentia, jemuž do té doby pretoriáni podléhali.
A tady máte malý bonus:
