Lodě: Letitá klasika
Pro tuto hru byla potřeba specifická pomůcka – čtverečkovaný papír. Hráči se dohodli, jak velké „moře“ bude a do něj pak umístili dle vlastního výběru svou flotilu. Její složení se různilo počtem, tvary byly většinou stejné – jeden čtvereček, dva čtverečky, tři čtverečky vedle sebe představovaly základní loďstvo, tři čtverečky se čtvrtým nad prostředním pak křižník. Prostor se očísloval klasickou metodou – nejčastěji vodorovná řada písmeny a svislá čísly (ale i opačně) a mohlo se začít pálit. A tak se prostorem neslo ševelení: B6 – nic, G8 – zásah, G9 – zásah, potopeno. Postižený hráč nemusel soupeři hlásit, jakou loď mu zasáhl, ale byla povinnost oznámit definitivní zánik. Pochopitelně prohrál ten, jehož loďstvo skončilo jako první.
Piškvorky
I tahle klasika měla svůj boom a dokonce se dostala v určité formě i na počítačové platformy, drží se ale v oblibě mladých i starých dodnes. Opět je potřeba čtverečkovaný papír a pak už je to velmi jednoduché – jeden hráč vepisuje do „chlívečků“ křížky, druhý kolečka. Vítězí ten, kdo jako první ve vodorovném, svislém či diagonálním směru bez přerušení vytvoří řadu pěti symbolů. Obliba této hry dokonce vedla v 70. letech minulého století k televizní soutěži, v níž se utkávaly školní družstva – jméno Piškvorky nejdřív bylo spojeno s tím, že za splněné dílčí úkoly mohli kapitáni celků umístit na magnetickou tabuli symbol a hrát tak „piškvorky“, později byl za každou disciplínu bod a piškvorky se staly jedním z duelů.
Slepá cesta
Zatímco první dvě hry i nadále můžeme dnes vídat při různých příležitostech, ty další už tak časté nejsou. Pro Slepou cestu potřebujeme na papír namalovat dráhu a pak se vybral řidič a navigátor. První si zavázal oči šátkem, vzal do ruky tužku a nasadil ji na start, navigátor mu pak říkal, kam má jet. Na první pohled jednoduchá záležitost, ale když k ní přičteme určitou komplikovanost trati a skutečnost, že ji dvojice musela „projet“ v daném časovém limitu, zase taková legrace to nebyla. Za vyjetí následoval trestný bod, takže vyhrávalo duo, které nevyfasovalo žádný nebo minimum. Problémem v tomto směru byla většinou absence stopek, ony v té době i hodinky s vteřinovou ručičkou byly přepychem.
Grand Prix
Výchozí bod byl stejný – dráha namalovaná na papíře. Pak už se vylosovalo pořadí závodníků, každý si zvolil ideálně jinou barvu a mohlo se odstartovat. Princip tkvěl v postavení tužky kolmo k papíru, jednou rukou se přidržela za opačný konec a druhou rukou se do ní cvrnklo. Podmínkou bylo, že čára vytvořená tužkou musela být vidět. V místě, kde opustila dráhu nebo se ztratila stopa vytvořil závodník značku a z tohoto bodu pokračoval v dalším kole. V případě, že nebyly po ruce pastelky šlo vystačit s odlišnými značkami, ale nejednou v takovém případě následovaly hádky, zvláště když dva závodníci vyjeli ve stejném místě. Vítězil samozřejmě ten, kdo dosáhl první cíle.
Hry s tužkou a papírem: Grand Prix • Zdroj: redakce ABC
Trojúhelníky
Základem pro tuto hru bylo rychlé potečkování papíru, potom hráči postupně a střídavě spojovali vždy dva náhodné body. Jedinou podmínkou bylo, že při propojení bodů se čáry nesměly křížit. Cílem bylo vytvořit co nejvíc trojúhelníků, ovšem jak známo, v nevýhodě byl ten, kdo jako první k jedné úsečce namaloval druhou se společným bodem. Ten, kdo uzavřel kompletní trojúhelník pokračoval dalším tahem. Tato hra se dala provozovat ve dvou, ale rozhodně jí prospěl větší počet hráčů.
Hry s tužkou a papírem: Trojúhelníky • Zdroj: redakce ABC
Zákopová válka
Papír se rozdělil na dvě poloviny a každý hráč si do své namaloval předem daný počet koleček, představující vojáky. Jejich rozmístění mohlo být kdekoliv na dané půlce. Pak se určila palebná čára a střílející se rychlým tahem tužkou pokusil přeškrtnout soupeřova vojáka. I tady byly různé varianty provedení – v některých byl voják zabit pouze tehdy, když se čára zastavila na kolečku a nepřeškrtla ho, jiní to naopak vyžadovali. Střílet se mohlo z jednoho bodu nebo naopak z doposud žijících vojáků. Také pokud střela nepřešla přes polovinu, mohl soupeř hrát dvakrát, proto se vojáci umisťovali hned za lajnu poloviny (to v případě, že se nesměl nepřítel přeškrtnout). Vítězil ten, kdo vyřadil všechny soupeřovy body.
Hry s tužkou a papírem: Zákopová válka • Zdroj: redakce ABC
Varianta Zákopové války
Podobnou, ovšem přesněji nejmenovanou variantu představovalo využití nějaké mince, nejčastěji klasické koruny. Na svou polovinu si hráč „obtáhl“ předem daný počet palebných bodů, což byly kolečka velikosti mince, z nichž potom vysílal korunu na soupeřovu stranu na obdobně vymezené kruhy. Když mince na kolečku zastavila, část, kterou plochu překryla, se vyšrafovala. Když pak už nebyl na kroužku ždibec aktivní plochy, mohl hráč ještě naposledy z tohoto bodu vystřelit, pak se přeškrtl a byl vyřazen ze hry. Prohrával ten, kdo už neměl z čeho pálit.
Hry s tužkou a papírem: Varianta Zákopové války • Zdroj: redakce ABC
Šibenice
Přesouváme se do sféry většího intelektuálna, byť doprovázeného jistou morbidností. Jeden z hráčů napsal na papír první a poslední písmeno určitého slova a chybějící písmena mezi nimi vyznačil pomlčkami. Hádající se pokoušel uhádnout to správné, ovšem pokud ho netrefil, musel si namalovat část šibenice. Ta se skládala z kopečku, stojného sloupu, příčného břevna, pojistného trámu, oprátky a figurky, která se mohla rozkreslit do částí: hlava, tělo, paže a nohy. Kdo došel až sem, prohrál. Kdo uhádl slovo dřív, než pověsil na šibenici svou postavičku, vyvázl a mohl se chystat na další výzvu. Pravidla této hry měla několik variant, zvláště v kresbě šibenice jako takové, někdo pro každé slovo maloval novou, jiní zase měli jednu šibenici pro několik slov.
Slovní hříčka
Jak vytvořit nejšílenější větu? Je to prosté, stačilo vybrat počet slov, podle jejich počtu poskládat papír tak, aby nebylo nikdy vidět slovo předchozí a pak podle předem daného vzorce doplňovat – podstatné jméno, přídavné jméno, sloveso, spojku, opět podstatné jméno, znovu přídavné jméno, zájmeno… skladba opět měnila podle výběru a rozhodnutí hráčů. Pak každý napsal do daného prostoru libovolné slovo – po rozbalení pak vznikla neuvěřitelná kombinace. Například: Kombajn červený sežral prezident francouzský dopoledne a svůj batoh…
Přečtěte si také:
ZX Spectrum: Duhový zázrak na začátku digitálního věku
Strojky času: Hokejbal mezi domy
Strojky času: Východoněmecká letecká invaze v plastiku
