Když chcete vidět dvojrozměrný obrázek trojrozměrně, musíte si vždy pomoct nějakou technologií. Anaglyf patří k těm nejjednodušším a nejstarším. Poprvé byla tato technologie popsána už v polovině 19. století a o pár let později se objevil i první takto malovaný obrázek. Tištěný anaglyf přišel až v roce 1891. A ve stejné době se objevil i první anaglyfový film. Termín 3D se ustálil v 50. letech minulého století, a to právě pro trojrozměrné filmy. Až v posledních dvaceti letech začaly z kin anaglyf vytlačovat modernější technologie.
Anaglyf rozkládá obrazy
Anaglyf funguje na principu rozložení obrazů pro levé a pravé oko zvlášť, přičemž každé oko má svou barevnou složku, nejčastěji modrou a červenou. Fotografují se tak, že se stejná scéna nasnímá dvakrát s posunem fotoaparátu o vzdálenost lidských očí. Ze snímků se pak odeberou určité barevné kanály a oba snímky se pak spojí do jediného.
Dnes se k tomu používá speciální software. Aby obraz vystoupil ve 3D, je třeba použít speciální brýle s různobarevnými filtry pro každé oko – červeným a modrým. Mozek si viděné obrazy z obou očí spojí a vnímá je trojrozměrně. Nevýhodou anaglyfu je, že barevné filtry mění i celkovou barevnost snímku, proto se často používají "černobílé" fotografie.
Farma 3D tisku:
Páni kluci a farma 3D tisku • Zdroj: redakce ABC
