Tarimská pánev byla v minulosti součástí Hedvábné stezky, po které putovaly karavany se zbožím. Leží na západě Číny a po staletí představovala oblast, kde se východní kultury setkávaly s těmi evropskými.
V 90. letech minulého století na sebe přitáhla pozornost archeologů a antropologů z celého světa. Důvodem byl záhadný objev stovek přírodních mumií, z nichž nejstarší pocházejí z doby bronzové (přibližně 2000 před naším letopočtem), nejmladší jsou z druhého století.
„Evropské" mumie
Na samotném vzniku Tarimských mumií není nic záhadného – většinu Tarimské pánve zabírá poušť Taklamakan. V extrémně suchém prostředí pouště těla zesnulých dokonale vyschla, což je uchránilo před rozpadem.
Co však vědce zaráželo, byl jejich evropský zjev, který bychom ve střední Asii doby bronzové dvakrát nečekali: Tito lidé byli vysocí a měli zrzavé i světle hnědé vlasy, které nosili spletené do copů. Oblékali se do plstěných a tkaných vlněných látek s kostkovanými vzory a podle toho, co zbylo v zubním kameni jejich chrupu, to byli zemědělci. Živili se mléčnými výrobky včetně sýrů, pšenicí, prosem, ječmenem i masem koz, ovcí a krav.
Záhadný původ
Vzhledem k neobvyklým charakteristikám Tarimských mumií jim vědci přisuzovali cizí původ. Podle jedné teorie to měli být potomci pastevců takzvané Jámové kultury, která pocházela z pontsko-kaspických stepí u Černého moře.
Jiná jim přisuzovala původ v oblasti Íránské vysočiny. Jenže jak se ukázalo, všechny tyto úvahy byly úplně mimo. Aby lépe porozuměl jejich původu, analyzoval mezinárodní tým vědců genomy třinácti nejstarších mumií z Tarimské pánve (2100 až 1700 př. n. l.) a porovnal je s genomy lidí ze sousedních oblastí.
Mumie u sebe doma
K velikému překvapení vědců výsledky jejich genomické studie prokázaly, že Tarimské mumie byly takříkajíc na své domácí půdě. Tito lidé totiž nebyli nově příchozími, ale naopak starousedlíky – posledními potomky kdysi rozšířené populace lovců a sběračů doby kamenné, která z naprosté většiny zanikla na konci poslední doby ledové. Dnes její geny najdeme jen u některých původních obyvatel Sibiře a Ameriky.
Genetika Tarimských mumií
Genetika Tarimských mumií ukazuje na úplnou genetickou izolaci – milostné vztahy s lidmi z jiných oblastí zjevně nepěstovali. Což ovšem neznamená, že se s nimi nevídali a nebyli otevření jejich kultuře. Naopak – předměty, které archeologové objevili v hrobkách Tarimských mumií, ukazují na směs východních a západních vlivů.
Také kuchyni v Tarimské pánvi doby bronzové lze označit za kosmopolitní: Jejím základem byla pšenice a mléčné výrobky ze západní Asie stejně jako proso z východní Asie. A když lidé onemocněli, využívali středoasijské léčivé rostliny, jako je například chvojník (Ephedra).
Klíč k přežití
Naznačuje to, že zbyteček kdysi velké populace lovců sběračů doby kamenné vynikal otevřeností vůči cizím vlivům a přizpůsobivostí. Přijetí životního stylu okolních pastevců a zemědělců podle vědců umožnilo, aby tito první známí obyvatelé Tarimské pánve osídlili nestálé říční oázy v poušti Taklamakan a dlouhodobě přežívali.
Taklamakan: Poušť smrti
Velká část Tarimské pánve je součástí pouště Taklamakan – té, o které se kdysi mluvilo jako o Poušti smrti případně Místu bez návratu. Taklamakan zabírá asi 370 ze 400 tisíc km čtverečních, které má Tarimská pánev. Prakticky tu neprší a mezi létem a zimou jsou obrovské teplotní rozdíly. Hedvábná stezka kopírovala jen její severní a jižní okraj, protože většinu centrální části tvoří neustále se přetvářející písečné duny. Jsou nejvyšší na světě, jejich výška může dosahovat až 300 m.
