Letošní 18. květen je v historii českého rozhlasového vysílání památným dnem. Přesně před 100 lety se v 20:15 z jediného rozhlasového přijímače v pražském kině Sanssouci ozvalo: „Haló, haló! Zde radiostanice O.K.P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu, který vysílá zprávy a program.“
Tehdejší Československo se tak stalo po Británii druhou zemí, v níž začalo pravidelně vysílat rádio. Jak se aktéři prvního rozhlasového vysílání nemohli vtěsnat do obslužného domečku vysílače, museli si vypůjčit od skautů stan, jímž během přenosu cloumal vichr, do programu štěkal pes, který se k nim prolezl schovat před deštěm.
Svědkové rozhlasové alchymie
Princip zná každý radioamatér. Akustický signál je potřeba převést na elektrický, respektive elektromagnetický, a pak zase zpátky. Pro rozhlasové vysílání se hodily vlny dlouhé (frekvenční pásmo 30kHz–300kHz) a střední (300kHz–3MHz), protože se dobře šířily na velké vzdálenosti.
K pokrytí širokého území spolehlivým signálem se stavěly vysoké vysílače – dvojice stožárů vysílače Liblice B má výšku 355 metrů a je to nejvyšší stavba v České republice. Jeho předchůdce – vysílač Liblice A – byl v době svého spuštění v roce 1931 nejvýkonnějším vysílačem v Evropě.
Soumrak éry velkých vysílačů nastal koncem 20. století s nástupem digitálního vysílání. Definitivní analogová tma nastala 31. prosince 2021, kdy byly vypnuty poslední vysílače, které ještě šířily rozhlasové vysílání na středních vlnách.
Jak se dělá rádio
Před sto lety musel ve stanu v Kbelích stačit jediný mikrofon. Ten byl sestaven z telefonního sluchátka a nebyl moc citlivý (takže ani štěkot toho psa zas tak nevadil). Účinkující se u něho střídali. Když pěvce doprovázel klavírista, nebyl nástroj slyšet. Pan Dušánek – tenorista – to řešil tak, že si k přednesu árií lehal pod klavír (mikrofon byl umístěn u rezonanční desky nástroje).
Takto „živě“ se vysílalo ještě i dlouho poté, co se tým prvních rozhlasových tvůrců usadil v budově Ministerstva pošt a telegrafů na pražských Vinohradech, na jejímž průčelí dnes čteme „ČESKÝ ROZHLAS“. Živě se vysílala hudba, přednášky, zábavní pořady a dokonce sportovní utkání. O přenos se starala společnost Radiojournal, která rozhlasové vysílání provozovala až do zestátnění rozhlasu v roce 194.
Český rozhlas dnes
Název původní společnosti Radiojournal si po listopadu 1989 adaptovala zpravodajská stanice veřejnoprávního Českého rozhlasu jako její důstojná pokračovatelka. Mezitím si ovšem rozhlas prožil i období nucené německé správy za protektorátu a předlouhou éru zestátněného podniku.
Dnes se éterem nese vysílání mnoha rozhlasových stanic, jejichž síť rozšířily po roce 1989 stanice komerčních společností. Programy stanic Českého rozhlasu připravují týmy nejen v Praze, ale také v regionálních studiích, z nichž brněnské a ostravské mají nejdelší tradici.
Rozhlas přežije
K počítačové síti Internet se Český rozhlas připojil v roce 1994, o pět let později zahájil digitální vysílání (první digitální transkontinentální přenos zvuku na světě uskutečnil už v roce 1985 – koncert z Dvořákovy síně přes telekomunikační družici do Tokia, čímž si připsal na vrub světový rekord).
Do široké náruče žánrů, které si rozhlas přizpůsobil z jiných oborů – hra, opera, pohádka, dokument – přibývají nové. Favoritem je podcast. Obrovský zájem o tento formát svědčí o neutuchající přitažlivosti audio pořadů a živí naději, že rozhlas – ať už v jakékoliv podobě – bude vysílat minimálně dalších sto let.
Paměť rozhlasu:
Dvakrát do roka se v prostoru hlavního vchodu do budovy Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v Praze připomínají výročí krvavých střetů, během nichž se bojovalo o rozhlas: Květnového povstání v roce 1945 a invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V září 1938 se díky rozhlasu podařilo zmobilizovat milion mužů ochotných jít za vlast do bojů, k nimž posléze nedošlo.
Záznamy hlasu našich prezidentů (nejstarší je z roku 1928, T. G. Masaryk v něm hovoří k dětem) i dalších politiků, spisovatelů, herců, pěvců patří ke klenotům rozhlasového archivu. Škoda, že se nezachoval žádný díl ve své době (1935–1943) velmi populárního seriálu pro mládež Klub zvídavých dětí, do něhož přispíval mimo jiné i Jaroslav Foglar.
