Bohumil Pospíšil se narodil roku 1902. Ve jméně měl stejné iniciály jako hobit Bilbo Pytlík a podobně nenadále se také on vydal na cestu světem. Jen žádný prsten nikam neodnášel. Bohumil s kulatými brejličkami připomínal spíše třídního šprta, ale přitom byl pěkné éro. Ve 24 letech měl se svou spolubydlící už tři děti.
Pak mu ale usedlý život přestal vyhovovat. Družku i potomky ponechal osudu a jednoho srpnového dne v roce 1926 si hodil na záda batoh, do kapsy strčil fotoaparát, pár bankovek a s kamarádem Josefem Hüblem vyrazili do světa. Chtěli urazit 100 tisíc mil a poznat co nejvíce zemí.
Na pospas pirátům ze Šanghaje
Šli pěšky, jeli vlakem, občas je někdo svezl autem. Jindy osedlali koně, velbloudy či slony, pluli po řekách i oceánech. A zažili taky pěkně horké chvilky. V irácké poušti zabloudili a málem zemřeli hlady, při přechodu himálajských průsmyků dostal Bohumil zápal plic a zbytek života lapal při větší námaze po dechu.
V Šanghaji unesli mladíky z Přerova piráti. Považovali je za bohaté anglické obchodníky, a než se omyl vysvětlil, vymáhali výkupné. Oba Moraváci procestovali Turecko, Sýrii, Irák, Persii, Afghánistán, Indii, Barmu, Koreu, Mongolsko, Japonsko a Filipíny. O jejich dobrodružném putování psaly místní noviny, sami pak vydělávali peníze přednáškami o nové republice v centru Evropy.
Mezi potomky lovců lebek
V Číně se kamarádi rozešli, Bohumil pokračoval sám. V Singapuru mladíka napadl zloděj, praštil ho klackem do hlavy, až přestal slyšet na jedno ucho, a navíc mu vykloubil rameno. Když se trochu vzpamatoval, pokračoval na Taiwan, do Indočíny, Indonésie a do Austrálie.
Zážitky z cest popsal v desítkách notesů a všude hojně fotografoval. Třeba i potomky obávaných lovců lebek a kanibalů na ostrově Nias nedaleko Sumatry. Na Borneu nedbal varování koloniálních úředníků a pátral po téměř vyhynulých kmenech domorodců, na Jávě ho zaujalo pouliční divadlo, chrámy a tanečnice v batikovaných šatech.
Na Bali zvěčnil umělce, který z kamene vytesává sochy rituálních postav, v Thajsku vyfografoval slona, který nesl na hřbetě kryté sedlo určené pro krále. Pospíšilova práce zachycuje dnes už neexistující neznámá místa, různé slavnosti, kdy si místní oblékají své nejlepší sváteční a obřadní oděvy, nádherné čepce a ozdoby.
Krabice plné fotografií
Ze Sydney chtěl Bohumil pokračovat na Tahiti, ale krátce před vyplutím dal v přístavní hospodě řeč se zkušeným námořníkem. Ten měl zlé tušení, mladíka od plavby odradil a navrhl, aby spolu odcestovali do novozélandského města Wellington. Týden po setkání v krčmě vyšla v novinách zpráva, že parník během plavby na Tahiti klesl ke dnu. Světoběžník z Přerova tak čistě náhodou přistál v roce 1930 na Novém Zélandu.
Krásný Zéland
Uchvátila ho tamní příroda asi stejně jako mnohem později autora filmu Hobit o Bilbo Pytlíkovi. Moravského B. P. však kromě divukrásných výhledů do krajiny zaujala i místní kráska Elizabeth, která mu jako poloviční Maorka přiblížila zvyky a tradice původních obyvatel. Koncem roku 1930 se vzali a o rok později přijeli do Prahy.
Tam díky výstavě 10 tisíc fotografií, besedám, článkům a několika knihám brzy patřil mezi nejznámější československé cestovatele v meziválečném období. Manželce však v Praze chyběla rodná země a odjela s dcerou na Nový Zéland, o pár měsíců později tam připlul také manžel. Usadili se v Aucklandu, Bohumil během druhé světové války pořádal benefiční akce a peníze posílal exilové vládě do Londýna.
Tajemství lodního kufru
Po roce 1945 se Bohumil stáhl do ústraní, čas věnoval především rodině, s Elizabeth měl celkem tři děti a živil se prodejem knih. Zemřel v roce 1974. Jeho deníky a unikátní fotografie badatelé hledali marně, až shodou náhod při rekonstrukci domu objevil Bohumilův vnuk starý lodní kufr s fotkami.
Když je posílal do Česka na adresu historika Martina Nekoly, zaplnily snímky celkem šest velkých krabic. Výběr z fotografií vystavuje do 11. června nadační fond Moravská krása v Havlíčkově vile v Břeclavi.
Cestopisy Bohumila Pospíšila:
-
Čínou za revolučního varu
-
Toulky po ostrovech divů, Nový Zealand
-
V zemi otrávených šípů
Během tří let 1935–1938 si mohli čtenáři přečíst tři cestopisy, ve kterých Pospíšil přibližoval své cesty z Číny (Čínou za revolučního varu, 1935), po Novém Zélandu (Toulky po ostrovech divů, Nový Zealand, 1935) a Nové Guineji (V zemi otrávených šípů, 1936). Projevil podnikavého ducha a některé knihy vyšly dokonce ve slovenském a anglickém překladu.
