Základna žlutých trabantů je utajená, proto vám neprozradím, kde se nacházejí. Důvodů je pro to hned několik. Ten hlavní je, že členové expedice a mechanici chtějí mít pro práci na přípravě expedičních vozů LuAZ klid od případných fanoušků a zvědavců.
Výprava do dalekého Mongolska, která je další cestou Dana Přibáně do světa, měla vyrazit už v červnu. Stojíme tu na konci července, auta jsou pořád nepojízdná a mechanici mají pod jejich kapotou zabořené hlavy ve dne i v noci. Dan ale zůstává v klidu. Stále věří, že odstartují v polovině srpna. Pokud vyrazí ještě později, docela vážně hrozí, že s přicházející zimou v Mongolsku umrznou.
Trabantem objel svět
Známý cestovatel Dan Přibáň má za sebou pět expedic. Projel Hedvábnou stezku, Afriku, Jižní Ameriku a nakonec na dvě etapy z Austrálie přes Asii do Evropy. Všechny výpravy podnikl žlutými trabanty a ze všech natočil velmi specifické a návykové dokumentární filmy.
Video: Dan Přibáň o další cestě do Mongolska
Před pěti lety ale ohlásil, že další expedice už nebude trabantí, ale hlavní roli bude hrát sovětské armádní obojživelné vozidlo LuAZ 967. Nastříkali ho nažluto a familiárně mu říkají žába. Stojíme nad tím neštěstím v dílně tajné základny, kroutíme hlavami a Dan se směje:
„No jasně, blbější auto na dlouhou výpravu jsme si vybrat nemohli. Blbě jede, je nepohodlný, a i když je to obojživelník, tak i blbě plave. Vlastně je v mnoha směrech blbější než trabant. Ale to nás na tom baví.“
Kde má LuAZ volant?
LuAZ vypadá jako větší necky s malými kolečky a motorem. Uveze tři žábonauty, přičemž všichni sedí v jedné řadě s řidičem uprostřed. Ten sedí o něco výš než ostatní a před sebou má volant. Ano. Uprostřed auta. Jak říká Dan, auto vypadá, jako by ho vymyslelo malé dítě.
LuAZ 967 má ale řadu nesporných výhod. V letech 1959 až 1975, tedy během existence Sovětského svazu, ho vyráběli v ukrajinském Lutsku jako lehké armádní vozidlo s náhonem na všechna kola.
Jeho výhodou měla být schopnost pohybovat se v těžkém terénu a samostatně plout po stojaté hladině. A přestože to s tou plavbou není žádná hitparáda – auto nemá lodní šroub, pohybuje se ve vodě pouze záběry kol – do sibiřské tajgy byste lepší malé vozítko hledali jen obtížně.
Škůdce kutil
„Chystali jsme se na Sibiř do míst, kde obvykle projedou jen motorky, nebo naopak těžké terénní náklaďáky,“ vysvětluje Dan, „na malá auta tamní cesty a necesty nejsou vhodné kvůli měkkému či kamenitému terénu nebo brodům přes řeky. Jenže my chceme jet právě malými auty.“
LuAZy se jevily jako ideální prostředek. Po rozpadu Sovětského svazu se dostaly z vlastnictví Rudé armády do soukromých rukou. Především na Ukrajině, kde je vesničané hojně využívají jako univerzální traktůrky. Tam také Dan Přibáň koupil v roce 2014 první LuAZ.
„Jenže ten byl silně napadený nejhorším škůdcem – domácím kutilem,“ rozčiluje se Dan. „Jen máloco v tom autě odpovídalo původním dílům a montáži, takže jsme vůbec neměli tušení, jak má auto pod kapotou správně vypadat.“
4 = 2
Sbírka Danových LuAZů se tak postupně rozrostla na čtyři a mechanici z nich dali dohromady dvě víceméně provozuschopná auta, která jsou zrepasovaná podle původních výrobních plánů. Zbytek slouží na náhradní díly.
Jenže auta nebyla jedinou komplikací. Expedice měla původně vyrazit už v roce 2020, tehdy ji však zarazila pandemie covidu. Jen se svět vzpamatoval z covidu, Rusko zaútočilo na Ukrajinu a původní plán expedice se úplně rozpadl.
Podle něj měla auta po silnici dorazit do Moskvy, tam být naložena na železnici transsibiřské magistrály a skutečná výprava měla začít až v Irkutsku, projet Mongolskem a cílem měl být Magadan. Velká část expedice se měla tady odehrát na ruské Sibiři.
Nový plán: Do Mongolska
Expedice byla proto přeplánována. Převoz po železnici byl vyškrtnut, auta pojedou po vlastní ose z Prahy, Evropu opustí v Turecku, překonají Írán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán a krátce i Rusko a cílem se stane samotné Mongolsko, které bylo výraznou částí i prvního plánu.
LuAZy jedou dva, v každém budou sedět tři žábonauti a na speciální motorce je bude doprovázet tradiční Danův cestovatelský společník Marek Slobodník. Pokud opravdu vyrazí v polovině srpna, mohli by expedici dokončit počátkem prosince.
„Ze zkušenosti z předchozích výprav víme, že optimální délka expedice je do čtyř měsíců,“ vysvětluje nám Dan. „Většina členů posádky má také na tu dobu vyhrazené volno, takže to nemůžeme libovolně prodlužovat. Ale největší problém bude zima. V mongolské poušti může být už i říjnu –30 °C.
Neumrznout!
Danův tým na cestách vždycky přespával pod stanem nebo pod širákem. Poprvé vyráží do zimních podmínek, přičemž z celého sedmičlenného týmu má zimu rád pouze jeden z nich. Spaní venku i ve speciálních spacácích bude možné jen do určitého mrazu. Pak by se mělo spát v autech.
Tým proto pro ně připravil speciální stanovou nástavbu. Pod plachtou by si posádky měly udržovat teplo nezávislým benzinovým topením, tzv. bufíky. Tak by měly překonat i největší zimu. „Zatím jsme přežili všechno, zima nás nezastaví,“ směje se optimisticky Dan. Tak šťastnou cestu, žábonauti!
Dan Přibáň a ABC:
Dan Přibáň je s ábíčkem celoživotně spjatý. Když ho v 80. letech odebíral jako dětský čtenář, dočetl se z něj o závodě Camel Trophy a tehdy zatoužil stát se cestovatelem. V roce 1999 nastoupil do ABC jako redaktor, kde působil několik let. Nyní se živí jako novinář a filmař na volné noze. My ho v redakci ábíčka stále vnímáme jako svého člověka, jeho výpravy pravidelně sledujeme a žluté trabanty se dočkaly i zpracování ve formě papírového modelu.
Honda ATC 200:
Marek Slobodník pojede na mongolskou výpravu na terénní obojživelné motorce Honda ATC 200. Vyráběla se v první polovině 80. let. Marek absolvoval s Danem několik výprav na motorce Jawa 250. Sám pak projel Afriku na Jawě Pionýr. Na nejnovější výpravě bude jediným členem posádky, kterého před zimou nebude chránit plachta.
