V Jihočínském moři byla letos v květnu zadržena čínská loď, na jejíž palubě ležela munice, která zřejmě pochází z bitevních křižníků Prince of Wales a Repulse. Obě lodě byly v prosinci 1941 potopeny japonskými bombardéry. Na posádku čínské lodi padlo podezření, že rabovala vraky lodí s cílem dostat z nich tzv. neozářenou ocel. Jde o takovou ocel, která byla vyrobena před červencem 1945, tedy datem první jaderné zkoušky.
Neozářená ocel
Proč je vlastně neozářená ocel nazývaná také „low background steel“ čili ocel s nízkým radiačním pozadím, tak žádaný materiál? Inu, pěkně popořadě. V důsledku velkých jaderných testů v druhé polovině 40. a v 50. letech a po svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945 vzrostla radioaktivita prostředí po celém světě. To mělo dopad na řadu průmyslů včetně toho kovozpracujícího.
Jaderná bomba vše změnila
Ocel je slitina železa a uhlíku, vzniká tavením železa v peci, je velmi pevná a levná. Od půli 19. století se vyráběla tzv. Bessemerovým procesem, během něhož se do Bessemerových konvektorů vháněl vzduch pro přeměnu surového železa na ocel. Zhruba o století později ve většině oceláren tento postup nahradil proces BOS, kdy je místo vzduchu používán čistý kyslík. Atmosférický plyn hraje důležitou roli v obou technologiích. Jaderná bomba vše změnila. Při poválečné výrobě se ocel, ale i některé další kovy snadno kontaminovaly radioaktivitou ze vzduchu po zkouškách jaderných zbraní.
Proč těžit vraky lodí
Pro většinu běžných použití oceli to nevadilo. V průběhu dekád a útlumu jaderných zkoušek navíc i tato míra radiace poklesla a „speciální čistá“ ocel už k výrobě značné části přístrojů není třeba. Stále však existují situace, kdy je i mírná radioaktivita materiálu problém. Například u přístrojů velmi citlivých na radiaci, snímacích zařízení na kosmických lodích, ve výzkumech částicové fyziky, ale i v lékařství. A neozářená ocel je tak stále žádaná a zlodějům může vynést statisíce dolarů. K jejímu získání se vraky lodí z doby před prvním atomovým výbuchem skvěle hodí.
Podmořské hrobky
Metoda probíhá následovně: Řízenými výbuchy se lodní vrak poškodí a následuje výlov kusů materiálů. Jde o nelegální i neetický byznys. Vraky jsou považovány za válečné hroby, jimiž se staly pro lidi, kteří zahynuli během zkázy lodí. Není divu, že na začátku článku zmiňovaný incident v Jihočínském moři ostře odsoudilo britské Ministerstvo obrany. Zkázu lodí Prince of Wales a Repulse totiž nepřežilo 842 lidí.
Mizí před očima
Tyto dva lodní vraky se navíc nestaly cílem „mrchožroutů“ poprvé. V minulé dekádě potápěči upozornili na jejich poškození praktikami. Britové chtějí spolupracovat s malajsijskými úřady na prošetření tvrzení, že v malajsijských vodách bylo takto vypleněno až šest britských lodí potopených za války. Už nyní je však známé, že některé lodě, například britský křižník Exeter potopený v březnu 1942 v Jávském moři, kvůli rabování kovů doslova zmizely z mořského dna.
Olovo od Římanů:
Nejen ocel, pro svoji strukturální čistotu je ceněno i olovo. V květnu 2011 experti legálně vyzdvihli olovo z římské lodi potopené před 2000 lety u břehů Sardinie. Olověné cihly vědci využili pro výzkum při detekování neutrin v italském Národním ústavu jaderné fyziky.
Šlo však o výjimečnou situaci. Olovo produkované ve starověku římskou a čínskou civilizací totiž spadá pod úmluvu UNESCO, která zakazuje komerční využití tisíce let starého kovu. Jenže použití kovu pro vědecké účely bylo v „šedé“ zóně. I tak se římské olovo mnozí snaží získat z moře nelegálně. Třeba uplácením místních rybářů při pobřeží někdejší Římské říše.
