Podle odhadů nemá 26 % světové populace (zhruba 2 miliardy lidí) přístup k bezpečnému zdroji pitné vody. Udržitelné řešení přitom nemusí představovat přelomovou technologickou novinku, ale může vycházet z postupů ověřených v historii. Výzkum, který proběhl na americké Illinoiské univerzitě, odhalil, jak Mayové ve starověku překonávali období sucha pomocí důmyslných rezervoárů. V těch se voda nejen skladovala, ale i sama čistila a filtrovala.
Jak si Mayové poradili se suchem
Mayská civilizace obývala část území dnešní Střední Ameriky, na kterém se pravidelně střídá sedmiměsíční období tropických dešťů s pět měsíců trvajícím suchem. Aby lidé měli po celý rok dostatek pitné vody, vytvořili sofistikovaný systém pro zachycování srážek v síti rezervoárů.
Při udržování kvality dešťové vody měly zásadní úlohu přirozené samočisticí procesy, které probíhaly díky vodním rostlinám rostoucím na hladině a specifickým horninám.
Život bez stálého přístupu k vodě
Většina mayských měst vznikla v lokalitách, kde byla úrodná zemědělská půda, ale výrazný nedostatek povrchové vody. Na rozdíl od Evropy, kde se sídla zpravidla zakládala u řek nebo podél mořského pobřeží, se tak Mayové nemohli spolehnout na stálý přístup k vodě, což je naučilo efektivnějším metodám hospodaření s ní.
Třeba nádrže ve významném starověkém městě Tikal, ležícím v dnešní Guatemale, dokázaly pojmout více než 900 000 m³ vody. To byla pro zhruba 80 000 obyvatel velkorysá zásoba na období sucha.
Dva v jednom
Při hloubení obrovských jam bylo vytěženo velké množství vápence, který byl následně použit při výstavbě monumentálních pyramid, jejichž pozůstatky se zachovaly dodnes. Z map osídlení je patrné, že obyvatelé nestavěli domy přímo u rezervoárů, aby nedošlo ke kontaminaci odpadní vodou. Stěny nádrží byly obloženy nepropustným jílem, který stabilizoval pH vody a umožnil zakořenit rostlinám.
Místo chloru lekníny
Klíčovým aspektem bylo, jak uchovat zachycenou vodu čistou, aby byla i po několika měsících stále vhodná na pití. Mayové používali různé druhy vodních rostlin – orobinec, rákos nebo šáchor – které pro svůj růst potřebují živiny, například dusík či fosfor, prvky nežádoucí pro kvalitu vody.
Na základě rozboru pylových stop dochovaných v usazeninách víme, že velmi rozšířené byly lekníny. Jejich listy vodu navíc chránily před sluncem, zabraňovaly tak jejímu odpařování a pomáhaly předcházet množení řas.
Písek jako přírodní filtr
V sedimentu na dně rezervoáru Corriental (česky bychom to trochu paradoxně přeložili jako Proudící rezervoár) byl nalezen zeolitový písek, který přirozeně zachycuje nečistoty obsažené ve vodě.
Zeolit, vulkanická hornina rozdrcená na malé kousky, pocházel z až 30 km vzdáleného naleziště. Filtrace škodlivých látek ze zásobárny vody byla pro obyvatele Tikalu natolik důležitá, že věnovali úsilí jeho náročné dopravě do jedné z největších městských nádrží s objemem 58 000 m3.
Voda znamená moc
Výzkumníci poznamenávají, že dostatek pitné vody úzce souvisel s politickou mocí. Kapacitní rezervoáry byly totiž strategicky umístěny v blízkosti paláců a chrámů.
Starověké nádrže sloužily více než 1000 let, dokud nebyla sucha příliš krutá a Mayové z lokality neodešli. Jejich technologicky, energeticky i ekonomicky úsporné metody čištění vody však představují udržitelnou alternativu k moderním postupům úpravy vody.
---
Umělé mokřady
Podobný systém jako Mayové dnes využíváme například u uměle vybudovaných mokřadů. Ty mají schopnost přírodně vyčistit odpadní vodu. Díky mikroorganismům, které žijí na kořenech rostlin uchycených ve štěrkovém podloží, dochází k procesu čištění. Ten trvá několik dní. Oproti klasickým čističkám odpadních vod jsou výhodou kořenových čistíren nízké náklady na provoz, navíc bez použití chemikálií.
