Když mi v loňském roce moje spolužačka ze studií archeologie J. Kateřina Dvořáková, která již léta žije ve Walesu, poslala její příspěvek do americké archeologické encyklopedie, udělal mi velkou radost. Líbilo se mi moc její komplexní shrnutí o archeologickém experimentu. Mezi jinými psala o problematických stavebních experimentech.
Hledá se třetí rozměr
Ano, Katka píše správně o tom, že i když postavíte pravěký dům dokonce i jen pomocí replik pravěkých nástrojů, nejedná se o archeologický experiment. Archeolog totiž objeví v nejlepším případě půdorys budovy.
Chybí mu však třetí rozměr, tedy výška. Přestože nám částečně pomáhají pravěké hliněné modely a kresby, neznáme přesnou výšku skutečných domů, detaily oken, dveří a konstrukce střechy. Řešení? Můžeme například při hypotetické stavbě vyzkoušet experimentálně alespoň různé nástroje, materiály nebo stavební konstrukce.
Počítač nestačí
Současnost často využívá počítačové konstrukce. Ty odstraňují problém finanční nákladnost stavby a umožňují snadno provést nejrůznější verze podoby obydlí. Osobně se ale obávám, že se i tak musí ten, kdo modeluje u počítače, po očku dívat k těm, kdo stavby reálně staví. Jde o odhady času potřebného ke stavbě, o množství hlíny nanášené na stěny, o reálnost provedení nosných konstrukcí ze dřeva a tak podobně.
Jak staví archeologové u nás
Řešení zmíním na příkladu stavebních experimentů v našem Archeoparku Všestary. Proto, abych svůj názor nevnucoval jiným, ale zároveň bych nerad pod tlakem toho, co se zrovna „nosí“ ustupoval ze svých východisek. Největší domy u nás byly postaveny pomocí současných motorových nástrojů. Musíme mít jistotu, že jejich naddimenzovaná pevnost zajistí bezpečí návštěvníkům.
Menší domy jsme ale celé stavěli jednoduchými způsoby a s pomocí replik pravěkých nástrojů. A k jednotlivým stavebním postupům se vracíme dodatečně i v současnosti, abychom stavební náročnost poznali co nejlépe.
