Tak honem nahoru, dokud tu moc nikdo není!" zavelel komínář Martin alias Danny, který má za sebou nejvíc výškových metrů za minulý rok. Nemá rád, když lidi koukají.
Foto Martin Vonka a Vladimír Jiřička
Žebřík začíná asi pět metrů nad zemí, do té výšky vede jen starý a kluzký hromosvod.
To nikomu ze tří zúčastněných zjevně nevadí, všichni jsou nahoře hned. Zato já bezradně visím na hromosvodu. Výš to po hladkém komíně nejde, nejsem Spiderman.
Po kolektivní pomoci se dostávám do závěsu na první příčku žebříku, ovšem i tam mi musí Danny těžko uvěřitelným způsobem ještě trochu pomoct. Ono zkuste si udělat shyb tak, že tyč, na které visíte, dostanete někam k úrovni kolen!
Po hromadném úsilí konečně všichni, tedy já, mladší Agnes (taktéž se honosící titulem komínářka roku) a starší Míla stojíme na prvních příčkách komínu na jižním městě. Všichni kromě Dannyho, má za úkol fotit. My dámy lezeme nahoru, já trochu pomaleji, přece jenom je to zvláštní pocit pohybovat se bez jakéhokoliv jištění ve výšce desítek metrů.
S jakouže partou bláznů mě to reportérská činnost svedla dohromady? Žádní blázni, oficiální svaz, jehož činností je zlézání komínů. Dosti často za účelem evidence nebo drobných oprav, podle přání majitele.
Svaz českých komínářů založila v roce 1981 čtveřice odvážlivců, když zdolala 140 m vysoký komín pražské michelské teplárny. O deset let později byl Svaz oficiálně zaregistrován na ministerstvu vnitra jako občanské sdružení. V současné době má přes 550 členů - nejen z ČR, někteří členové jsou ze Švédska, Belgie, Číny, Dánska, Kamerunu atd. Webové stránky komínářů jsou napůl vážné a napůl recesistické.
Danny, který si teď popošel a fotí zdálky, zastává například ve vedení svazu funkci zástupce pro věci grofální a lusomické. Musím se ho ještě zeptat, co to znamená. Ale to rozhodně nepůjde teď, zbývá pár metrů k vrcholu a je potřeba se soustředit. Ruce od nezvyklé námahy začínají bolet. Konečně jsme nahoře.
Komíny stojí čtyři u sebe (podle názvosloví komínářů takzvané soukomíní), a tak každá okupujeme svůj vlastní. Po chvíli se osměluji a na tenké zídce (dmychadle) v závratné výšce si stoupám a rozpřahám ruce. Krásný pocit! A nádherný, byť trochu industriální výhled. Jižní město jako na dlani. Danny už je tu také, nezbytným fotoaparátem dokumentuje situaci.
Na komínech pořádáme menší besedu, povídáme si. Tenhle je totiž jeden z mnoha veřejně přístupných, podle Agnesiných slov nám tedy nemůže nikdo nic vytýkat. Začínám rozhovor, ovšem bez diktafonu. Ostatní přelézají z komínu na komín. No, smrtelné nehoda se stala za ty roky jen jedna, spadl starší člen,dostal mrtvici.
Cesta zpátky je těžší, dole mi zase musí pomáhat. Pocit zahanbení ovšem přebíjí radost, že jsem tam opravdu vylezla. A alespoň jsem si při sestupu nezlomila nohu jako kameraman Primy. Přímo mezi komíny zapínám diktafon a dokončuji rozhovor. Atmosféra je velice srdečná, dávno si tykáme.
Loučíme se, poslední pohled na komín. Industriální architektura se mi začíná docela líbit...
15-49 m: LT - lystecitní trepariozóm (schour) (no jo, no, do téhle kategorie spadá „moje“ soukomíní)
50-99 m: MT - morfolní trepariozóm (pyždík)
100-199 m: RU - rizistropní ulhorf (lanýž)
nad 200 m: GU - globonický ulhorf (globon)
Zážitků je mnoho, napadá mě třeba minikoncert na ochozu jednoho menšího komínu od kotelny v železné rudě. Místopředseda svazu vytáhnul na ochoz tubu a v poklidném horském městečku se v noci začaly linout vánoční koledy... ve zpěvu se přidaly i kolemjdoucí děti...
To je zajímavá otázka. Víš, každý si v komínářtsví najde něco. Pro někoho je to sport, možnost poznat jiné lidi, pro jiného touha poznávat svět z jiné perspektivy, nadšení pro staré továrny, recese, méně pak adrenalin. A pro někoho životní styl, včetně třeba toho, že udělá a nechá vytisknout nástěnný kalendář nebo napíše vtipnou komínářskou pohádku. Jsou mezi námi třeba i horolezci, kteří již přestali lézt na skály a věnují se prekiontrii.
Ani moc ne. Jasně, pořádáme třeba komínáře roku nebo máme různé tituly podle počtu nalezených metrů, které pečlivě hlásíme a evidujeme, ale o to tolik neběží.
Jistě,to je ve stanovách. Ale nám s Agnes se už tenhle nepočítá, jelikož už jsme tu byli třikrát (pravidlo trisingulace), a víckrát už se na jeden nesmí. Tedy smí, ale metry se nepočítají, to proto, aby někdo, kdo má za barákem stometrový komín, neměl takovou výhodu. Ale tobě a Míle se to počítá... Jinak se všechny výstupy řídí pravidly. Každý výstup bez doprovodu člena SČK je nelegální a všichni lezci musí být starší 18ti let. Všechny komíny evidujeme, máme v databázi již přes 2000 českých komínů.
Závratě sice nemám, ale občas se bojím. Čím jsem starší, tím se bojím víc. To ale přispívá k větší opatrnosti, což není na závadu.
To je individuální - někdo zvědavě kouká, mává, fotí si nás, někdo se cítí pohoršen a občas si taky někdo myslí, že jsme sebevrazi a volá hasiče. To je zdaleka nejhorší. Přitom lezeme minimálně ve dvou, aby takové zdání nevzniklo (pravidlo duální hyperotenze). Často se i stává, že lidé volají policii při s majitelem domluvených výstupech. Členem Svazu je i tzv. Náhodný cyklista. Pán, který jel zrovna na kole kolem komínu, kde jsme prováděli výstup... Domluvil se s námi a s nadšením se přidal... Tato náhoda se stala se stejným cyklistou dokonce dvakrát a ten se tak stal členem (v té době stačily ke členství pouze dva výstupy).
Žebřík začíná asi pět metrů nad zemí, do té výšky vede jen starý a kluzký hromosvod.
To nikomu ze tří zúčastněných zjevně nevadí, všichni jsou nahoře hned. Zato já bezradně visím na hromosvodu. Výš to po hladkém komíně nejde, nejsem Spiderman.
Po kolektivní pomoci se dostávám do závěsu na první příčku žebříku, ovšem i tam mi musí Danny těžko uvěřitelným způsobem ještě trochu pomoct. Ono zkuste si udělat shyb tak, že tyč, na které visíte, dostanete někam k úrovni kolen!
Po hromadném úsilí konečně všichni, tedy já, mladší Agnes (taktéž se honosící titulem komínářka roku) a starší Míla stojíme na prvních příčkách komínu na jižním městě. Všichni kromě Dannyho, má za úkol fotit. My dámy lezeme nahoru, já trochu pomaleji, přece jenom je to zvláštní pocit pohybovat se bez jakéhokoliv jištění ve výšce desítek metrů.
S jakouže partou bláznů mě to reportérská činnost svedla dohromady? Žádní blázni, oficiální svaz, jehož činností je zlézání komínů. Dosti často za účelem evidence nebo drobných oprav, podle přání majitele.
Svaz českých komínářů založila v roce 1981 čtveřice odvážlivců, když zdolala 140 m vysoký komín pražské michelské teplárny. O deset let později byl Svaz oficiálně zaregistrován na ministerstvu vnitra jako občanské sdružení. V současné době má přes 550 členů - nejen z ČR, někteří členové jsou ze Švédska, Belgie, Číny, Dánska, Kamerunu atd. Webové stránky komínářů jsou napůl vážné a napůl recesistické.
Danny, který si teď popošel a fotí zdálky, zastává například ve vedení svazu funkci zástupce pro věci grofální a lusomické. Musím se ho ještě zeptat, co to znamená. Ale to rozhodně nepůjde teď, zbývá pár metrů k vrcholu a je potřeba se soustředit. Ruce od nezvyklé námahy začínají bolet. Konečně jsme nahoře.
Komíny stojí čtyři u sebe (podle názvosloví komínářů takzvané soukomíní), a tak každá okupujeme svůj vlastní. Po chvíli se osměluji a na tenké zídce (dmychadle) v závratné výšce si stoupám a rozpřahám ruce. Krásný pocit! A nádherný, byť trochu industriální výhled. Jižní město jako na dlani. Danny už je tu také, nezbytným fotoaparátem dokumentuje situaci.
Na komínech pořádáme menší besedu, povídáme si. Tenhle je totiž jeden z mnoha veřejně přístupných, podle Agnesiných slov nám tedy nemůže nikdo nic vytýkat. Začínám rozhovor, ovšem bez diktafonu. Ostatní přelézají z komínu na komín. No, smrtelné nehoda se stala za ty roky jen jedna, spadl starší člen,dostal mrtvici.
Cesta zpátky je těžší, dole mi zase musí pomáhat. Pocit zahanbení ovšem přebíjí radost, že jsem tam opravdu vylezla. A alespoň jsem si při sestupu nezlomila nohu jako kameraman Primy. Přímo mezi komíny zapínám diktafon a dokončuji rozhovor. Atmosféra je velice srdečná, dávno si tykáme.
Loučíme se, poslední pohled na komín. Industriální architektura se mi začíná docela líbit...
Rozdělení komínů podle výšky
15-49 m: LT - lystecitní trepariozóm (schour) (no jo, no, do téhle kategorie spadá „moje“ soukomíní)
50-99 m: MT - morfolní trepariozóm (pyždík)
100-199 m: RU - rizistropní ulhorf (lanýž)
nad 200 m: GU - globonický ulhorf (globon)
S Martinem "Dannym" Vonkou, komínář roku 2006
Na jakou historku na komíně vzpomínáš nejraději?
Zážitků je mnoho, napadá mě třeba minikoncert na ochozu jednoho menšího komínu od kotelny v železné rudě. Místopředseda svazu vytáhnul na ochoz tubu a v poklidném horském městečku se v noci začaly linout vánoční koledy... ve zpěvu se přidaly i kolemjdoucí děti...
Proč to všechno?
To je zajímavá otázka. Víš, každý si v komínářtsví najde něco. Pro někoho je to sport, možnost poznat jiné lidi, pro jiného touha poznávat svět z jiné perspektivy, nadšení pro staré továrny, recese, méně pak adrenalin. A pro někoho životní styl, včetně třeba toho, že udělá a nechá vytisknout nástěnný kalendář nebo napíše vtipnou komínářskou pohádku. Jsou mezi námi třeba i horolezci, kteří již přestali lézt na skály a věnují se prekiontrii.
Jde tam o soutěžení?
Ani moc ne. Jasně, pořádáme třeba komínáře roku nebo máme různé tituly podle počtu nalezených metrů, které pečlivě hlásíme a evidujeme, ale o to tolik neběží.
To hlásíte každý výstup?
Jistě,to je ve stanovách. Ale nám s Agnes se už tenhle nepočítá, jelikož už jsme tu byli třikrát (pravidlo trisingulace), a víckrát už se na jeden nesmí. Tedy smí, ale metry se nepočítají, to proto, aby někdo, kdo má za barákem stometrový komín, neměl takovou výhodu. Ale tobě a Míle se to počítá... Jinak se všechny výstupy řídí pravidly. Každý výstup bez doprovodu člena SČK je nelegální a všichni lezci musí být starší 18ti let. Všechny komíny evidujeme, máme v databázi již přes 2000 českých komínů.
Bojíš se na komíně?
Závratě sice nemám, ale občas se bojím. Čím jsem starší, tím se bojím víc. To ale přispívá k větší opatrnosti, což není na závadu.
Jak na to vaši zálibu reagují okolostojící lidi?
To je individuální - někdo zvědavě kouká, mává, fotí si nás, někdo se cítí pohoršen a občas si taky někdo myslí, že jsme sebevrazi a volá hasiče. To je zdaleka nejhorší. Přitom lezeme minimálně ve dvou, aby takové zdání nevzniklo (pravidlo duální hyperotenze). Často se i stává, že lidé volají policii při s majitelem domluvených výstupech. Členem Svazu je i tzv. Náhodný cyklista. Pán, který jel zrovna na kole kolem komínu, kde jsme prováděli výstup... Domluvil se s námi a s nadšením se přidal... Tato náhoda se stala se stejným cyklistou dokonce dvakrát a ten se tak stal členem (v té době stačily ke členství pouze dva výstupy).
