Historicky první Mistr ČR ve freeridingu Jiří Lausecker přebývá v zapadlém koutu Šumavy. Ale ani to nás neodradilo od nápadu udělat s ním rozhovor.
Jak se žije na Šumavě?
Ranní mlhy se rozpustí, piješ čaj na zápraží, v létě přemýšlíš, co uděláš užitečného, aby ti chalupa nespadla na hlavu. Když je krásně, jdeš bikovat do lesů, v zimě zas jezdit freeridy. Večer se hřeješ u krbu.
Jaké jsou pro tebe největší výhody toho, že žiješ daleko od města, ale zase blízko u hor?
Je nádherný bejt součástí přírody, uctívat matku Zemi a naplno prožívat koloběh ročních období pokaždé jinak. Do města se vracím za mamkou, přítelkyní a kamarády, kteří zrovna nemůžou zajet za mnou. No a také odpovědět na otázky pro Ábíčko. Vlastně moc rád se ve městě pobavím, po pár dnech mě ale začíná svírat a dusit.
Ke freeridingu ses prý dostal díky dědovi, který byl myslivec a náčelník horské služby. Jak na tohle období vzpomínáš?
Byly to nejkrásnější okamžiky mého dětství, celý den jsem pobíhal po lese a naslouchal přírodě. Když měl děda čas, od tří let mě učil lyžovat, od desíti řídit auto a po celý život být uctivý k lidem, ale zároveň si na ně dávat pozor. Pan hajný Bárta je pojem, na nějž šumavské hvozdy jen tak nezapomenou.
Jak hodnotíš české hory ve srovnání se zahraničím?
Mám rád domovinu. Nejsem zrovna vlastenec, ale i když přijedu z prašanových orgií odkudkoliv na světě, rád si jdu zajezdit na Špičák. V posledních pěti letech mě zaujal Balkán, letos jsem byl až na Kavkaze. Najdete tu pohostinné lidi, vytoužený klid a při dobrých sněhových podmínkách člověkem netčené svahy.
Letos v březnu ses stal historicky prvním českým mistrem ve freeridingu. Co to pro tebe znamená?
Po zranění páteře v roce 2005 jsem se rozhodl se závoděním skončit. Díky okolnostem jsem se ale ocitl na startu tohoto mezinárodního závodu. Radost mám především z celkového vítězství - porazil jsem asi deset zahraničních jezdců.
Jak na závod v Davosu vzpomínáš? Byla to víceméně jízda na jistotu, nebo je i mezi Čechy velká konkurence?
Musím říct, že jsem mile překvapen výkony našich jezdců. Závod byl rozhodně divácky atraktivní, k čemuž přispěla i řada pádů. Nejen čeští závodníci se často velmi přemotivovaně vrhali ze skalních masivů a z freeridingu se stalo něco jako olympijská disciplína "drop vysoký". Jako pozvaný jezdec, nasazený přímo do semifinále, jsem přijel až v den D v pět ráno. Neměl jsem moc času seznámit se s místními podmínkami. Svoji semifinálovou jízdu jsem si vybíral až z lanovky, odkud byl výhled jen na dolní pasáž. Sjel jsem tu horu, jak umím, a dole trefil vybrané místo. Na finále jsem se připravil lépe, jízda mi dala smysl od shora až dolů. Preferuji dlouhodobější načítání linie, čekání na ideální podmínky, optimální světlo pro nafilmování exkluzivních záběrů. To je vlastně vše, co freeridový závod neumožňuje.
Na světových závodech se potkáváš se zahraničními jezdci. Jsou na vyšší technické úrovni než Češi?
Technika se projeví hlavně u velkých prudkých hor, kde je třeba vybírat ideální stopu. Základ je nerozbít se, ale lyžovat co možná nejplynuleji. Zkušení rideři neriskují zbytečně. V tomhle směru se má bezpochyby nejeden našinec co učit!
Kdy ti začíná sezona?
Zima pro mě začíná již několik let momentem, když spadne první sníh na Špičáku. Dřív, než ho rolby zmačkají do podkladu, si s kamarády surfujeme sjezdovky jako pláně.
Dokážeš se freeridingem uživit, nebo máš i jinou práci?
Ježděním se živím už deset let. Vždycky může být lépe, ale nestěžuju si. Dostanu dost materiálu, abych měl na čem a v čem jezdit, co prodat a co obdarovat. Určitě bych mohl být třeba víc vidět, což v tomhle sportu znamená peníze, ale nemám náturu někam se vtírat. Raději se s kamarádem věnujeme vlastní značce.
Jaká je vůbec situace freeridingu v Česku? Co osvěta mezi lidmi?
O tomhle se mi těžko mluví. V posledních pár letech je všude jen Robin Kaleta. Díky určitým médiím a jeho neskonalé ctižádosti se skoro zapomnělo na samorosta ze Šumavy, který se zúčastnil jako jediný Čech US Open a podobných mezinárodních závodů v době, kdy tenhle nováček padal ze skal na hlavu.
Asi má dobré PR nebo bydlí ve městě. Společně však patříte mezi domácí špičku...
S Robinem jsem zažil jeho začátky ve velkých horách a nikdy jsme si moc neporozuměli. Odjakživa byl do všeho moc hr, občas byl jeho pohyb v horách nebezpečný celé skupině. Aby se předvedl, hrotil velké dropy do placatých dopadů. Ne nadarmo si vysloužil přezdívky jako Mr. Flat a Robin Nahrota. Upřímně řečeno, jsem rád, že překonal tohle bláznivé období, jako nelyžař se naučil celkem obstojně lyžovat, ze všech úrazů se zotavil. Já ale respektuji jiné jezdce.
Na jaký freeride máš nejlepší vzpomínky?
Rok 2002. USA. Vail Pass na sněžných skútrech. Pět metrů sněhu. Ježdění s Aldenem, mistrem USA ve snowboardingu devadesátých let. Hláška tripu: Až ti bude čtyřicet, nebudeš nikam skákat, užiješ si každou zatáčku.
V čem je pro tebe kouzlo freeridingu a hlavní důvod, proč tě baví?
Na tuhle otázku už odpovědělo mnoho lidí plno mouder. Pro mě je to cesta, na kterou jsem se vydal v šestnácti a jen tak se jí nevzdám.
Co budeš dělat, až jednou s freeridingem skončíš?
Rád bych žil na Šumavě s milující ženou, dýchal čerstvý vzduch, a v duchu mého dědečka a babičky vychovával svého potomka.
Jaké je tvé největší současné přání?
Být zdráv!
Jiří Lausecker (25)
Poprvé se dostal na lyže ve třech letech, přes zkušenosti s obřím slalomem skončil u freeridingu. Ovlivnil jej film o extrémním lyžování na Eurosportu. Zúčastnil se mnoha mezinárodních závodů a prestižního US Open. V roce 2008 se stal prvním mistrem ČR ve freeridingu v otevřeném závodu ve švýcarském Davosu, kde porazil i řadu zahraničních jezdců.
Freeriding
Druh extrémního lyžování, které se zrodilo v roce 1904 sjezdem Hugo Myliuse z nejvyšší evropské hory Mt. Blanc (4807 metrů). Strmými sjezdy se zabývají zkušení horolezci a znalci krajiny, čím dál tím víc ale přibývá lyžařů a o sport se zajímají módní značky. Freeriding je jednou z nejnebezpečnějších horských disciplín, před každým sjezdem je nutná příprava a alespoň minimální znalost terénu.
