Když Radek Jaroš v roce 1998 stanul na Mount Everestu, za horolezce se nepovažoval. A necítí se jím ani teď, přestože má skalp osmi osmitisícovek a je považován za nejlepšího českého horolezce...
Radek má za sebou úspěšný "osmičkový" rok. Podařilo se mu zdolat dvě osmitisícovky během tří týdnů, přestože jim výpravu narušila akce na záchranu čtyř vyčerpaných cizinců i pád člena vlastní expedice. Koncem března plánuje návrat do Himálaje, aby se pokusil přiblížit svému snu: dobýt všech čtrnáct osmitisícovek.
Představoval sis někdy, že za tvým jménem bude dovětek "nejlepší český horolezec"?
Nikdy, a nepovažuju se za něj ani teď. Ve výškovém horolezectví se to měří velice těžce. Není tu žádné mistrovství světa, obrovskou roli hrají vlivy počasí. Samozřejmě počet vylezených kopečků měřítko je, ale není absolutně správné. Nevypovídá o tom, jestli je člověk nejlepší. Ale zní to lichotivě.
Začínal jsi v osmnácti letech na skalkách u Nového Města na Moravě. Kdy tě zlákaly osmitisícovky?
Dostal mě Everest. Když jsem poprvé dostal nabídku jet na Mount Everest, přišlo mi to jako sci-fi. Dokonce jsem to dlouho odmítal: v životě mě nenapadlo, že ho uvidím někdy naživo, natož že na něj polezu. Když jsem tam v roce 1994 odjel, sice jsme na něj nevylezli, ale zjistil jsem, že stačím světové špičce.
Neumím si představit, že bych se pořád vracela do tak extrémních podmínek a znovu a znovu se pokoušela lézt na nejvyšší vrcholky planety. Co tě na tom přitahuje?
Na to se těžko hledá odpověď. Počet stran ábíčka by na to asi nestačil. Nejspíš máme to štěstí, že nežijeme ve válkách a nemusíme dokazovat hrdinství tam. Tak si to jezdíme dokazovat do hor.
O tobě je známo, že lezeš výhradně bez kyslíku, v malých výpravách a snažíš se vrcholu dosáhnout nestandardními cestami. Jak se díváš na lidi, kteří tytéž hory zlezli s dýchacími přístroji a se spoustou Šerpů, kteří jim nahoru vynesli materiál?
Je to neporovnatelné a je smutné, že některé mnohem těžší výstupy na menší kopce zanikají ve slávě výstupů, které jsou zmedializované. Každý ať si dělá, co chce, ale pak by se to mělo i spravedlivým způsobem prezentovat. Já bych s kyslíkem nikdy na horu nešel. Neberu to lidem, kteří se na kopec tímto způsobem chtějí dostat, ale z mého hlediska takový výstup nemá tu hodnotu.
Jak ses dopracoval k tomu, že lezeš v minivýpravách?
Zkušenostmi z prvních expedic. V málo lidech to pro mě znamená větší výzvu. Záleží na nás dvou třech a na té hoře. Je to větší klid a souznění s horou.
Je pravda, že hory prověří charakter a sílu přátelství?
Jasně. Protože se dostaneš do situací, kde se musí projevit fyzické souznění, síla, vyrovnanost a taky psychická podpora a týmové myšlení. Chce to, aby si lidi věřili navzájem, aby si pomáhali, aby byla legrace. To jsou nesmírně důležité maličkosti, a jakmile chybí, jakmile není pohoda hned v základním táboře, je to začátek konce expedice.
Důležitá je taky důvěra a možnost spolehnout se jeden na druhého...
Samozřejmě. Musíš hlavně uvažovat, aby se ti nahoře pokud možno nic nestalo. Od určité výšky je jakákoli pomoc v podstatě nemožná, s tím musíš počítat. Ale věřit tomu druhému je strašně důležité.
Loni jste na Dhaulagiri zachraňovali Poláky a Španěly, jeden se nakonec zřítil do stometrové hloubky. Jaká je přímá konfrontace se smrtí tam nahoře?
V tom okamžiku tě to hodně srazí, ale člověk má naštěstí špatnou paměť. Lidi, které jsme zachraňovali (a tři z nich jsem zachránil), byli cizinci a viděl jsem je poprvé v životě. To, že jeden z nich zahynul, byla obrovská rána. Ale nebyl to nikdo z našeho týmu, člověk se přes to snáz přenese. Kdyby to byl někdo známý, tak to s člověkem zamává. Bohužel to znám z mládí. (Radkovi ve Vysokých Tatrách pod lavinou zahynula přítelkyně, jíž později věnoval svůj výstup na Kangchenjungu - pozn. red.).
Lezeš s vědomím, že se to může stát?
Jdu tam samozřejmě s vědomím rizika, ale na druhou stranu daleko víc riskujou lidi v autě. Denně na českých silnicích podle statistik zahyne pět lidí a nikdo z nich nesedá za volant s tím, že se jde zabít. Stejně tak na hory nelezeš s tím, že se nevrátíš. Naopak, hory ti otevírají jiný pohled na svět, ukazují ti radost. Vždycky, když se vrátím, jsem trochu jiný - neříkám, že lepší, ale mám trochu jiný pohled na svět.
Lezeš déle než patnáct let, máš děti. Nemíváš výčitky, že by bylo lepší, kdyby měly "normálního tátu"?
Otázka je, co je to "normální táta". Můžu doufat, že mají díky mně vzor, který nemusí být úplně správný - a teď nemyslím sportovně - ale vidí, že když je někdo cílevědomý a jde si za svým, může to někam dotáhnout. Navíc předtím jsem měl stavební firmu a nebyl jsem doma daleko častěji než teď. Samozřejmě mě to mrzí, ale na druhou stranu právě tím, že cestuju a vidím, jak žijou děti jinde a jaké mají rodiče, pocit provinění jde trošku stranou. V jejich věku je zajímají jiné vzory než "chytrej fotr", ale zpětně to snad ocení.
Dostal ses někdy do situace, kdy ti šlo o život?
Párkrát to bylo. Vždycky se tu hranici snažím vidět před sebou, jenže pokaždé to neovlivníš. Třeba na Nanga Parbatu se nad námi ve výšce 7500 metrů utrhla lavina a valila se na nás. Ze začátku jsme ji s Miskou (Radkův kolega Petra Mašek - pozn. red.) ještě vesele fotili. Najednou byla přes celý obzor a nám došlo, že jsme ve špatnou dobu na špatném místě.
Tak jsme se začali hádat: utíkat, neutíkat? Ve chvíli s námi zamávala tlaková vlna, zasekli jsme cepíny, drželi se na nich, všude prachový sníh, že ani nemůžeš dýchat, a očekávali jsme tu ránu. Najednou to začalo utichat, přestával poletovat sníh a my jsme si říkali: takhle vypadá nebe? Tak to je dobrý! Pak jsme zjistili, že sice nad námi byla ta dvouapůlkilometrová stěna, odkud lavina spadla přímo na nás, ale že 300 metrů před námi byl žlab, a ten tu lavinu odvedl stranou...
Kam se chystáš na letos?
Pokud všechno vyjde, 28. března odlétáme ve dvou lidech na Manaslu.
K2, která ti třikrát odolala, jsi už definitivně vzdal?
Ne, pořád tam hlodá. Když bych chtěl vylézt na všechny osmitisícovky, je jedna ze čtrnácti. Nejde ji vynechat.
A je to tvůj sen - všech 14 osmitisícovek?
Je, jeden ze spousty. Když se nesplní, svět se nezboří a já se taky nesesypu. Ale bez snů by byl život chudej. Musíš mít něco, co tě táhne dopředu.
Co bys poradil čtenářům, kdyby tě chtěli následovat?
Aby nezapomněli snít, aby to nevzdávali. Já jsem začal až v 18 letech a na Everest jsem vystoupil až v 34. Nikdy není pozdě, a když jde člověk vytrvale za svým cílem, dosáhne ho. Překonat první nezdary, nepodlehnout tomu, že se ti někdo směje, a jít, jít a jít. To platí o jakékoli činnosti v životě.
Radkova výbava při vrcholovém útoku (pdf)
Radek Jaroš (44)
povolání horolezec
Jako druhý Čech vystoupil bez kyslíku na Mount Everest, nyní má na kontě osm osmitisícovek, stejně jako legendární Josef Rakoncaj. Leze zásadně bez kyslíku, bez pomoci Šerpů, pokud možno nejčistším alpským stylem a v malých expedicích. O svých výstupech napsal knihy Dobývání nebe a Hory shora a natočil řadu dokumentů, které byly oceněny na filmových festivalech.
sen 14 himálajských osmitisícovek
koníčky volejbal, fotbal, basket, mořský kajak, skalní lezení
děti Ondřej (16) a Andrea (19)
Expedici MANASLU 2009 sledujte od 28. března na
WEB:
ÚSPĚŠNÉ VÝSTUPY
1998 Mount Everest (8850 m n. m.)
2002 Kangchenjunga (8598 m n. m.)
2003 Broad Peak (8047 m n. m.)
2004 Cho Oyu (8201 m n. m.)
Shisha Pangma (8046 m n. m.)
2005 Nanga Parbat (8126 m n. m.)
2008 Dhaulagiri (8167 m n. m.)
Makalu (8462 m n. m.)
ZÁŽITKY Z VÝSTUPŮ
1994: Mount Everest (8850 m)
Nic by nebylo bez Everestu ´94. Pokus byl sice neúspěšný, ale Radek si ověřil, že stačí světové špičce. To mu dalo odvahu k dalším pokusům. "Pozvánku na Everest jsem dlouho odmítal. Na té expedici jsem si ale ověřil, že jsem rovnocenný parťák jednoho z nejlepších tehdejších lezců světa, Itala Fausta de Stefani, který měl v té době vylezených už 11 osmitisícovek. Bylo to obrovské povzbuzení a motivace," vypráví Radek.
1998: Mount Everest (8850 m)
Druhý zlomový bod kariéry. První úspěšný výstup na osmitisícovku. Radek Jaroš jako druhý Čech bez kyslíkového přístroje na vrcholu nejvyšší hory světa. "Bylo to takové nadšení jako Neználek na Měsíci. S perfektní partou, která si to přála navzájem. Nakonec se to podařilo jenom dvěma z nás, ale všichni říkali: vy jste si to zasloužili nejvíc," vzpomíná Radek s dojetím.
2002: Kangchenjunga (8586 m)
Premiéra v malém týmu, jedna z nejtěžších hor světa, nechala se dobývat měsíc. "Do té doby na ni v celé historii nevystoupilo ani 200 lidí, což je počet, který vyleze za jarní sezonu na Everest, a my jsme se tam dokázali vydat ve třech lidech, a dva úspěšně dosáhli vrcholu," říká hrdě Radek.
2003: Broad Peak (8167 m)
Malý, tříčlenný tým. Plánovali i opravný pokus na K2, ten opět nevyšel. "Zato na Broad Peaku jsme stáli všichni tři - perfektní pocit. Dvacet let před námi tam byl Rakoncaj a od té doby nikdo. Nízká, ale rozhodně ne jednoduchá osmitisícovka," popisuje Radek.
2004: Cho Oyu (8201 m)
Na expedici se poprvé nevydal s horolezcem, ale s mistrem světa v klasickém lyžování a kamarádem Martinem Koukalem. Oba společně na vrcholu! "Martin byl spolehlivý a skvělý parťák, který se přes své mládí a předchozí nepokoru naučil žít v horách a ty se mu odměnily tím, že ho pustily nahoru. V té době to byl první profesionální sportovec, který vylezl na osmitisícovku, a pro mě de facto můj první klient," shrnuje Radek.
2004: Sisha Pangma (8013 m)
Ve stejném roce další úspěch. První výstup alpským, nejhodnotnějším stylem, navíc poslední osmitisícovka dosud nezdolaná Čechy. "Čtyři lidi a všichni na vrcholu - nádhera. Během pěti dnů jsme ji vylezli i slezli," pochvaluje si Radek.
2005: Nanga Parbat (8128 m)
Dvoučlenná expedice a liduprázdná hora. První osmitisícovka, na jejímž vrcholu stál sám. "Po měsíci lezení ve stěně se Miska 200 metrů pod vrcholem otočil, ale pro mě jako by na něm stál. Byl to strašně zvláštní pocit. Poslední člověk tam byl rok před námi a další měsíc po nás," rekapituluje Radek.
Cesta na Nanga Parbat (pdf)
2008: Dhaulagiri (8167 m)+ Makalu (8463 m)+
Úspěšný reparát na Dhaulagiri, drama při záchraně čtyř cizinců (skončilo smrtelným pádem jednoho Katalánce do hloubky 100 m právě ve chvíli, kdy přišla pomoc) a nebezpečný pád parťáka Zdeňka Hrubého těsně pod vrcholem. A na spravení chuti za dvacet dní Makalu. "V jednu chvíli to vypadalo, že kvůli těm záchrankám přijdeme o vrchol, po Zdeňkově pádu jsem si říkal, že skončíme v 8000 metrech jako před dvěma lety. Nakonec jsme byli odměněni," vzpomíná teď už s úsměvem Radek.
Život s tátou horolezcem - co nám o svém slavném tátovi prozradili Andrea a Ondřej Jarošovi.
