Není nic lepšího než táta horolezec. Když si od něj potřebujete dát pauzu, odjede dobrovolně na pár měsíců pryč.
A vrátí se jako hrdina...
"Možná se taky něco dozvím," komentoval s potutelným úsměvem Radek Jaroš naši snahu vyzpovídat jeho dospívající děti. Andrea (19) ani Ondra (16) tátu opravdu nijak nešetřili.
Jaké to je mít tátu horolezce? Máte pocit, že jste díky jeho lezení prožili atypické dětství?
Andrea: Normální - nevím, jaké to je mít otce bankéře, cukráře nebo policajta. Vyrostla jsem v tomhle. Ve srovnání s ostatními bude rozdíl třeba v tom, že táta byl všeobecně vnímán jako hrdina - což se u pekařů nestává.
Ondra: Je to super, protože když už si od něj potřebuju dát pauzu, odjede na pár měsíců pryč. Jiný dětství jsem možná prožil právě kvůli tomu, že je často pryč, takže jsem doma sám. V negativním smyslu mě to snad neovlivnilo. Spolužáci a kámoši na to reagují spíš nějakou úsměvnou poznámkou, nebo už vůbec.
Co vám tátův koníček dal a co naopak vzal?
Andrea: Jediný, co mi jeho koníček vzal, byl táta. Protože trávil většinu roku na cestách, stala jsem se hodně samostatnou a nevychovanou - což někdo bere jako klad, někdo jako zápor - mě osobně to baví. Nejdůležitější, co jsem se od něj tímto naučila, je, že věci jdou dělat i jinak. Že práce nemusí být od devíti do pěti a zároveň, že když člověk dělá to, co chce, tak musí něco jiného obětovat. Že se objeví spousta lidí, kterým to nemusí vonět a budou se dívat skrz prsty. To, že mi ukázal tuhle svobodu, považuju za největší přínos.
Ondra: Jak jsem už zmínil, určitě mi dal hodně volnosti. Celkem dost s ním jezdíme - nebo jsme jezdili - do zahraničí, takže jsem určitě poznal nějakou tu skálu, řeku a ledovec navíc.
Bojíte se o něj pokaždé, když někam letí, nebo jste si už zvykli?
Andrea: Měla jsem strach. Většinou jsem to obrečela. Když jsem se s ním loučila, měla jsem pocit, že to může být naposledy, co ho vidím. Časem mi došlo, že možná když jde nakupovat a já se s ním ani nerozloučím, že TO může být TEN moment, kdy ho vidím naposled. A taky člověk asi s věkem ztrácí cit pro drama.
Ondra: Už jsem si na to zvyknul. Kdybych měl strach pokaždé, když někam jede, strávil bych půl roku v hrůze.
Jste na tátu pyšní?
Andrea: Jste vy pyšní na vašeho tátu pekaře, bankéře, policajta? Je to můj táta a dělá dobře svoji práci.
Ondra: Určitě.
Chtěli byste jít v jeho šlépějích?
Andrea: Ne. Mám úplně jinou velikost bot a mám ráda podpatky.
Ondra: To ani ne. Vzhledem k tomu, jaký mám problém s tím, abych o víkendu vstal před obědem nebo v pondělí vylezl z postele a šel do školy, asi bych nezvládl odejít v půl třetí ráno do -30° C a do vichřice. To je jeden z důvodů, proč jsem na tátu pyšnej. Lezení po horách asi nechám na něm a sobě dopřeju teplou snídani.
