Michaelův duch nám řekl, že se rozhodl zůstat dítětem. Důvod? Měl strašidelné dětství.
Na rozhovor s Michaelem Jacksonem jsme měli spadeno už dávno. Jenže on si nesmrtelný Michael mezitím umřel. To od něj bylo dost nezodpovědné... Proto jsme s rozhodli vyvolat Michaelova ducha a tu naši žádost mu připomenout.
Michael se nám zjevil, ale hned se vykrucoval: že prý se musíme nejdříve domluvit s jeho manažerem. Až když jsme mu vysvětlili, že jediný manažer, kterého teď má, je místní hrobník (a ten je pořád úplně opilý) souhlasil, že nám rozhovor poskytne. Jen si pořád stěžoval, že je "takovej nějakej celej tuhej".
Tak co Michaeli, můžeme začít? A prosím žádná sprostá slova, tohle je slušný časopis...
Nojo, budu se krotit... když jsem byl naživu, rozhovory jsem dával spíš výjimečně, nerad a za peníze. Teď po smrti jsem ale tak nějak víc nad věcí a splacení dluhu za Neverland už mě nezajímá. To ať splatí rodina z peněz, co vydělala na pohřbu. Jakže se ten váš časopis jmenuje?
Jsme z ABC..
To je skvělý. Tak se jmenovala jedna moje slavná písnička o chození do školy. Zpíval jsem ji ještě jako dítě... "Á Bé Cé, to je lehký jak jedna dvě..." Celý život jsem byl vlastně dítětem!
Proč?
Moje dětství nebylo nic moc. Pak jsem si to v dospělosti zkoušel různě vynahradit, ale to nakonec taky nebylo nic moc.
Koukal ses na svůj pohřeb? Určitě ho vysílali i v záhrobí..
Jasně že koukal, a byla to docela dobrá show. Líbilo se mi, že jsem na svém pohřbu hlavní hvězda. Ale jinak mám radši akce, kde dostanu trochu aktivnější roli. V jednu chvíli - zrovna když tam hrozně kvílela Mariah Carrey - mě napadlo, že bych vyskočil z rakve a dal pár tanečních kroků z Thrilleru... 
V první řadě smutečních hostů seděl tvůj otec. Vzpomněl sis při pohledu na něj na svoje dětství?
No jasně. Táta pracoval jako dělník v ocelárně, ale po večerech chodíval zpívat s jednou kapelou. Všichni mí sourozenci zpívali – mám tři sestry a pět bratrů. Co si pamatuju, už když jsem byl úplně malý, pořád jsem musel zpívat, tancovat, nahrávat písničky a koncertovat. Pořád mě honili. Děti u vás tomu myslím říkají "pruda", že jo?
Vzal tě vůbec táta někdy do zoo nebo Disneylandu?
Nikdy. Ale když jsem později začal vydělávat spoustu peněz, koupil jsem si ranč Neverland, a řekl si: tak a teď si to vynahradím. Postavil jsem si vlastní ZOO, železniční trať s pohádkovou lokomotivou, horskou dráhu, kolotoče, houpačky a autodrom. V parku jsem nechal rozmístit sochy dětí, abych kolem sebe pořád měl nějaké kamarády, které jsem jako dítě neměl. Na rozdíl od ostatních dětí, které jednou vyrostou jsem měl dětství celý život!
Když říkáš, že teď už jsi "nad věcí", předpokládám, že jsi v nebi. Potkal jsi tam někoho známého?
Zatím se tu spíš jen rozkoukávám, ale už jsem stačil potkat Elvise Presleyho, krále rock’n’rollu. Já jsem byl zase král popu, takže to bylo setkání na úrovni. Navíc to byl otec mojí první ženy, takže to bylo ze začátku trochu rozpačité, jako každé setkání s tchánem - zvlášť, když si vezmete, že jsem se s tou jeho dcerou nakonec rozvedl.
A už se s Elvisem kamarádíš?
Prostě nejdřív bylo hrobové ticho, ale pak jsme si padli do noty. Konečně, jsme muzikanti. On mě učí rock’n’rollové kroky, já jeho zase měsíční chůzi. Na to jak dlouho je Elvis mrtvý, tancuje vážně dobře.
A co John Lennon?
Ten je super! Hrajeme spolu monopoly. Za živa jsem koupil práva na některé písničky Beatles a on mi to nemůže zapomenout. Docela mi to neslo.
Nenudíš se tam... nahoře?
Být mrtvý má svoje výhody. Mám tu klid.. Jinak se pochopitelně snažím trochu zabavit - jak se tady u nás říká: nežít se má naplno. Snažím se tady v nebi zorganizovat kurs měsíční chůze a velkou soutěž Rozjezdy pro mrtvé hvězdy.
Mají tě na onom světě rádi?
Jo, je tu příjemná parta. Navíc tu nikdo moc nekouká na to, jak vypadáte - kamarádi, kteří se sem dostali proto, že jim hlavu přejel kamion, už se moc nezabývají tím, jestli jsou učesaní na pěšinku, jestli mi rozumíte... A zrovna já jsem za života lítal od jedné plastické operace do druhé, až jsem byl nakonec poskládaný jak panáček z Lega. Největší thriller mého života byl ranní pohled do zrcadla, to mi věř.
Michaeli, prozraď mi, proč jsi vlastně pořád nosil tu roušku? To ses tak bál bacilů nebo ses převlékal za loupežníka?
Ani jedno, ani druhé. Tím hadříkem jsem měl přivázaný nos, aby mi neupadl... Teď už mi upadl, ale po smrti už je mi to fuk.
Jak se vlastně dozvíš, že s tebou v záhrobí chce někdo mluvit?
Vždycky, když se mě někdo snaží vyvolat, spustí se takové debilní vyzvánění, jako měly staré mobily - tu-du-dů-dů, tu-du-dů-dů, tu-du-dů-dů - DŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ! Pamatuješ? Strašně to řve, to by probudilo i mrtvého. Nečekal jsem, že to bude takhle primitivní systém (my také ne, poz. redakce). Většinou mě vyvolávají uhození fanoušci nebo věřitelé… Promiň, už to zase svítí. To volá asi otec, jestli může v aukci střelit moje boty, ve kterých jsem poprvé tančil Moonwalk...
Tak se měj v nebi hezky Majkle! Byl jsi prima člověk.
Vy se na zemi taky mějte! A pamatujte si, že člověk může být v životě mnohem šťastnější i beze slávy.
