Víra v upíry, démony, kteří pijí lidem krev byla rozšířena po celé Evropě. Jde o velmi starou pověru rozšířenou v mnoha zemích. A pozor, někteří lidé věří v existenci upírů dodnes. Kdo je vlastně upír? Upír není ani živý ani mrtvý, přes den se ukrývá před denním světlem v rakvi a v noci vychází za potravou, tedy krví, nejraději lidskou.
Stane se jím člověk, který za svého života škodil druhým, zemřel podivným způsobem, nebo byl upírstvím nakažen od jiného upíra.
Čelákovičtí upíři
Asi nejznámější důkaz víry našich předků v upíry najdeme ve středočeských Čelákovicích. Při stavbě rodinných domků zde před lety nalezli archeologové čtrnáct koster. Na tom by nebylo ještě nic divného, kdyby všechny nebyly během pohřbu poškozené tak, aby jim bylo znemožněno vylézt z hrobu.
Dříve totiž panovalo přesvědčení, že někteří lidé mohou i po smrti škodit živým. Ti se tomu bránili tím, že "podezřelé" mrtvé pohřbívali se svázanýma rukama či nohama, ústy ucpanými hlínou, a obličejem dolů – tedy v poloze na břiše. To vše proto, aby se "nemrtví" nemohli vyhrabat z hrobu a škodit. Někdy však i po takovémto "bezpečném" pohřbu podezřelého člověka docházelo k tragickým událostem, ze kterých ho součastníci vinili – třeba udeřil blesk, vznikl požár, nebo se o
bjevila nakažlivá nemoc. Potom nezbylo než hrob "upíra" vykopat a oddělit mu hlavu, případně probít jeho srdce dřevěným kůlem. Na čelákovickém pohřebišti jsou takto posmrtně o hlavu připravené čtyři kostry, v jedné nalezli archeologové dřevěný kolík zaražený do levé části hrudníku.
Středověkých hrobů, v nichž jsou lidé pohřbíváni tak, aby nemohli z hrobu vycházet, je v ČR i po celé Evropě více, jde však jen o jednotlivé případy na běžných pohřebištích. "Upírský hřbitov" v Čelákovicích je ojedinělý.
Nejznámější upír
Jako předloha pro literárního Drákulu posloužil britskému spisovateli Bramu Stokerovi valašský kníže Vlad III. Tepeš. Jeho knížectví je dnes součástí Rumunska, v první polovině 15. století, kdy se Vlad III. narodil, však bylo samostatné. Přízvisko Tepeš (čti Cepeš), které znamená Narážeč, nebo Napichovač (na kůl) získal díky svému oblíbenému způsobu poprav nepřátel a krutosti. Je však třeba pamatovat, že doba ve které žil byla neobyčejně drsná a jeho knížectví bojovalo o holou existenci s Turky i Maďary. Upíra z něho udělali až za nějakou dobu po smrti.
Legendu přiživuje i to, že nevíme, kde leží jeho ostatky. Když v roce 1931 otevřeli rumunští archeologové údajnou Vladovu hrobku v klášteře na ostrově Snagov uprostřed stejnojmenného jezera, byly v ní jen staré zvířecí kosti. Po delším pátrání byl na ostrově objeven další hrob. V něm údajně ležela rakev s lidskými kostmi, zabalenými v černém, zlatě vyšívaném rouchu a se šperky s dračím motivem. Nikdo však nález blíže nestačil zkoumat, po přepravě ostatků do muzea v Bukurešti se totiž vše záhadně ztratilo.
Nemoc která vše vysvětluje?
Možná, že pověsti o upírech mají i reálnější základ. Existuje totiž vzácná nemoc krve, při níž uniká z organismu železo, jmenuje se porfyrie. Nemocní mají nápadně bílou a jemnou pokožku. Časem u nich dochází ke znetvoření obličeje: tuhnou jim rty a dásně, zuby působí výrazněji. Pobyt na slunečním světle příznaky nemoci urychluje, u pacientů vznikají červené skvrny na kůži, rostou jim chlupy na rukou a obličeji, červenají zuby. Postižení proto žijí pouze v noci a raději se vyhýbají lidem. Jsou alergičtí na česnek, ten totiž rozpouští železité krevní barvivo a brání organismu v jeho vytváření.