Největší rozšíření borovice kleče najdeme v horských polohách nad horní hranicí lesa. Nízké teploty již neumožní existenci lesa, souvislé smrčiny se pozvolna rozpouští v jednotlivé stromy a nadvládu tak přebírá kosodřevina, která je neobyčejně odolná vůči mrazu a obrusu sněhem.
Největší rozšíření borovice kleče najdeme v horských polohách nad horní hranicí lesa. Nízké teploty již neumožní existenci lesa, souvislé smrčiny se pozvolna rozpouští v jednotlivé stromy a nadvládu tak přebírá kosodřevina, která je neobyčejně odolná vůči mrazu a obrusu sněhem. Jelikož je schopna rychle vytvořit nové prýty, nevadí jí dokonce ani soustavné okusování dobytkem.
Další její výhodou jsou naprosto minimální nároky na vlhkost a půdu. To se týká jak zásobení živinami, tak i hloubky půdního horizontu. Kleč proto najdeme nejen na příkrých horských svazích a hřeben, ale i na rašeliništích v nižších nadmořských výškách, tedy na místech s naprosto odlišnými půdními vlastnostmi. Ačkoli je kleč poměrně nízkým keřem, dožívá se i několika set let. Tuto nenápadnou dřevinu můžeme směle označit za průkopnici lesa ve vysokohorských oblastech.
Klečová smrčina tvoří přechod mezi horskými smrčinami a čistými klečovými porosty. Mezi hloučky kleče stojí rozvolněné skupinky smrků, sem tam se vyskytne houževnatý jeřáb ptačí. Smrk si v těchto drsných podmínkách vyvinul jedinečnou strategii umožňující přežití. Stromy stojící na okraji hloučku fungují jako nárazník vůči prudkým větrům a jsou tak na nich více patrné kruté horské podmínky - jsou menšího vzrůstu a často tvoří vlajkovité formy. Zakořeňováním přízemních větví zároveň umožňují pozvolné rozrůstání skupiny bez zbytečných výdajů energie na tvorbu semen.
Souvislá křovitá pokrývka kleče nad hranicí smrčin je u nás vyvinuta prakticky jen v Krkonoších (ve výšce 1200 – 1550 m n. m.). Malé ostrůvky pak můžeme najít v Jizerských horách, ale v Jeseníku a na Kralickém Sněžníku není kleč původní.
Druhým těžištěm výskytu kleče jsou vrchoviště v horských a podhorských polohách (přibližně od 900 do 1150 m n. m). Mezi porostem kosodřeviny se často vyskytují rašelinná jezírka a tůňky, občas narazíme na zakrslé „udušené“ smrky, které zde jen těžko přežívají. Pouze částečně rozložená vrchní vrstva rašeliny a jinak velmi chudá půda navíc s vysokou hladinou podzemní vody, to jsou podmínky, se kterými si ve vyšších polohách poradí právě jen borovice kleč. K zajímavému fenoménu dochází na rašeliništích Krušných hor, Karlovarské vrchoviny a Šumavy, kde jsou některé porosty na rašeliništích tvořeny křížencem kosodřeviny a borovice blatky.
Kosodřevina nemá pro člověka s výjimkou zahradnictví prakticky žádný hospodářský význam, přesto v minulosti lidskou činností velice utrpěla. Ve velkém byla například nemilosrdně vypalována kvůli pastvinám a často byla odstraňována i kvůli těžbě rašeliny. Odhaduje se, že u nás byla kleč zdecimována snad na půlku svého původního rozšíření. Po likvidaci souvislého vegetačního krytu pak na prudkých svazích často docházelo k ničivé erozi půdy, takže se člověk nakonec uchýlil ke zpětnému vysazování kosodřeviny, avšak i tam, kde nebyla původní. A to je právě případ hřebenů Jeseníku.
