Lesy střední Evropy III - Suťové lesy – javořiny

Javořiny, lesy s podstatnou příměsí javoru, najdeme výhradně na stinných a strmých svazích a roklích, řidčeji pak na hřebenech. Plocha, kterou tyto lesy zaujímají, je však díky výjimečnosti stanovišť poměrně zanedbatelná. Nejedná se o klimaticky podmíněný les, jako je tomu např. v případě doubrav nebo bučin, nýbrž o les podmíněný půdními vlastnostmi. Javořiny se tedy ostrůvkovitě vyskytují od pahorkatin až do hor. Většinou jen mělká půda, avšak s dostatkem vláhy a dusíku, představuje vhodné prostředí pro růst tzv. cenných listnáčů.

V teplých částech pahorkatin v nadmořských výškách do 400 metrů se vyskytují habrové javořiny. Na drobných plochách prudkých suťových svahů se oproti dubu lépe prosadí habry, javory (babyka a mléč), lípy a jilmy. Přimíšena může být i třešeň a jeřáb břek. V bohatém keřovém patře najdeme řešetlák, hlohy, zimolez, dřín a mnoho dalších druhů. Bohatá bylinná vegetace je tvořena druhy náročnými na dostatek dusíku. Typický je kakost smrdutý, hluchavka žlutá, kopřiva dvoudomá a česnáček lékařský.
Do vrchovin zasahuje lipová javořina. Na pestré skladbě dřevinného patra se podílí opět lípa, dále jedle, javory, buk a jilm. V zaříznutých údolích Berounky narazíme často i na tis, který na některých lokalitách dokonce dominuje. Mezi bylinami opět vítězí druhy milující dostatek dusíku. Typická je kombinace mařinky vonné, bažanky vytrvalé a kapradě samce.
O něco výš, mezi 400 až 850 metry nad mořem, roste na bohatých horninách jaseninová javořina a na spíše chudších horninách jilmová javořina. Buky a jedle zde bojují o místo s vyloženými „suťovými“ specialisty javorem klenem a jilmem horským. Pestrou skladbu doplňuje jasan a smrk, který se dokáže uchytit díky značné půdní a vzdušné vlhkosti. Vlhkost přibývá s větší nadmořskou výškou, což vyhovuje právě smrku, který tak horské suťové polohy opanoval zcela. Věrného průvodce mu i v těchto nejextrémnějších podmínkách dělá houževnatý javor klen. V tomto případě hovoříme o klenové smrčině.
Současné porosty javořin mají velmi často přirozenou dřevinnou skladbu. Vděčí za to právě nepřístupným polohám, které znesnadňují hospodářské využití. Suťové lesy plní v první řadě funkci půdoochrannou. Případná těžba dřeva by měla probíhat výběrem jednotlivých „zralých“ kmenů, neboť po vykácení naholo by poměrně záhy došlo ke spláchnutí vrchní úrodné humusové vrstvy a následnému vyschnutí. Znovuzalesnění takové holiny je téměř nadlidský úkol. Z tohoto důvodu je nutný stálý kryt půdy vegetací. Dalším cílem by mělo být i udržení původní dřevinné skladby a složité prostorové výstavby těchto bohatých lesů.