Naše nejhojnější stromovitá olše, olše lepkavá, je dřevinou nížin a pahorkatin. Prvním těžištěm jejího výskytu jsou zbahnělé půdy se stojatou vodou. Souhrnně lze tyto lesy označit za bažinaté olšiny. Na chudším podloží tvoří příměs těchto lesů nenáročná bříza, a vznikají tak březové olšiny. Ve vyšších nadmořských výškách (do 850 m n. m.) je obdobou stejného lesního typu smrková olšina. V zanesených slepých ramenech řek, tam kde voda po záplavách jen pomalu opadá, najdeme vrbové olšiny.
Ty velice často tvoří ostrůvky v okruhu měkkého luhu v blízkosti velkých řek. Olše lepkavá si osvojila několik triků, které jí usnadňují přežití v trvale promáčeném prostředí. Za prvé jsou to vzpěrné kořeny, které souvisí s uchycením mladých jedinců na malých vyvýšeninách v močálech. Za druhé je to rafinovaný způsob získávání vzdušného dusíku. To rostliny sami o sobě nedovedou, olše si však přizvala pomocníka, bakteriím příbuzný organismus, který sídlí v malých nádorcích v jejích kořenech a obstarává právě přísun dusíku ze vzduchu.
Na štěrkovitých půdách v blízkosti horských bystřin roste naše druhá stromovitá olše, olše šedá. Jako příměs se vyskytuje všestranný smrk a javor klen, méně často vrby. Vzniká tak luh olše šedé, často s typickým hustým podrostem devětsilu. Tyto břehové porosty jsou v době tání sněhu pravidelně zaplavovány. Navíc se jedná o velice chladná místa s častými
Význam olše pro člověka spočívá především ve schopnosti jejího rychlého růstu na těch lokalitách, které jsou pro jiné dřeviny naprosto nepřijatelné. Olše šedá se navíc často používá na zalesňování důlních hald a jinak neúrodných pustých půd.
