Drak se při letu přiblížil k zemi, padl na ni a pošel. Jeho kosti vnikly hluboko do země a zkameněly... (mongolská pohádka)
Historie draků je stará jako lidstvo samo. Konkrétní podoba i povaha draků se liší podle místa původu - evropští draci jsou většinou popisováni jako zlí a nelítostní tvorové, zatímco jejich asijští kolegové prý nosí štěstí. U severoamerických indiánů je drak unktehila pro změnu symbolem posvátnosti. Některé kmeny dodnes při vyslovení jeho jména trnou hrůzou.
I přes zdánlivou rozdílnost mají všichni draci jedno společné - svoji fyziognomii. Téměř vždy jde totiž o čtyřnohé tvory pokryté šupinami s úzkým krkem, malou hlavou a dlouhým ocasem.
V hlavní roli drak
Drak jako démonické zvíře vystupuje v mnoha legendách po celém světě - vyskytuje se v příbězích starých Egypťanů, Sumerů, Mayů, ale i starověkých čínských sedláků a afrických domorodců.
Draci byli většinou chápáni jako bytosti bránící hrdinům ve zdaru jejich cesty - Iásón v řecké báji musí přelstít draka, aby se dostal ke zlatému rounu. Tristan musí zahubit ohnivého draka, aby získal Isoldu.
Kouzelník Merlin zjistí, že dokončení stavby hradu v Dinas Emrys brání dva draci - bílý a rudý -, již dřímají pod zemí. Podaří se mu přinutit oba draky k vzájemnému souboji. Nakonec zvítězí rudý drak, který symbolizuje lid Británie - na památku tohoto vítězství má Wales dodnes onoho draka na vlajce.
Čínská odhalení
Že drak je pouhým výplodem lidské fantazie, vyvrátil moderní archeologický výzkum v Číně. V tamější kultuře je víra v bytosti s šupinatým hadovitým tělem, malou hlavou a svítícíma očima populární odpradávna. Již ve starověku se vyprávělo o posvátných pahorcích, na kterých sedláci nacházeli kostry tvorů, s nimiž se doposud nesetkal žádný smrtelník.
Netrvalo dlouho a tyto mystické bytosti se dostaly do lidových pověstí - staří Číňané jejich kosterní pozůstatky obalili konkrétní podobou a tajemnými legendami. Vznikl tak čínský drak - nejznámější symbol štěstí.
Tvor, který po sobě zanechal fosilní pozůstatky, je už jen krok od uznání práva na existenci. Právě v Číně máme co do činění s opravdovým drakem - archeologické nálezy v provincii Kuej-čou totiž odhalily, že šlo o pravé dinosaury!
Znovuzrození dinosaurů
Draci a dinosauři k sobě mají velmi blízko. Termín dinosaurus (hrozný ještěr) se začal používat teprve v roce 1842, navrhl jej anglický vědec Richard Owen. Lidé do té doby obrovité ještěry nazývali prostě draky. Vědecký pokrok a objevy dosud nedotčených míst vyvolaly v lidech fantastické představy o světech, v nichž by dinosauři mohli dosud žít.
Jednu z nich popsal sir Arthur Conan Doyle, autor Sherlocka Holmese, v knize Ztracený svět, v níž na začátku 20. století vede profesor Challenger výpravu do jihoamerického pralesa, aby prozkoumal stolovou horu Roraima. Vrací se se senzačním odhalením - v neprostupné džungli narazili nejen na opolidi, ale i na druhohorní dinosaury! Nyní už zbývalo pravé dinosaury pouze najít ve skutečnosti.
Co ukrývá africká džungle
Teoretická existence dinosaurů je však omezena několika faktory - velcí tvorové potřebují velký biotop s dostatkem potravy. Aby přežili, potřebují další jedince k rozmnožování - to má opět nároky na rozlohu životního prostředí.
Patrně posledním místem, kde by dinosauři mohli případně žít, je deštný prales v Kongu. V neprostupných bažinách Likouala, které jsou stále z 80 procent neprobádané, žije údajně nestvůra podobná diplodokovi.
Pygmejové ji nazývají mokele mbembe. To v překladu znamená „ten, který zastaví tekoucí řeku“. Podle všeho jde o býložravce, který na smrt bojuje s hrochy. Za tímto podivným tvorem se vypravilo již několik kryptozoologických výprav, ale žádná z nich nepřivezla důkaz o jeho existenci.
Další otazníky
Na Ištařině bráně, která kdysi stávala ve starověkém Babylonu, je vyobrazen tvor nazývaný siruš. Kryptozoologové si všimli, že je nápadně podobný právě mokele mbembe z tropického Konga.
Mohli obyvatelé Mezopotámie vědět víc než my nyní? Argument odpůrců, že se po mokele mbembe nedochovaly žádné kosterní pozůstatky, může vyvrátit pravděpodobnost, že veškeré fosilie mohly být pohlceny močály.
Herman Regusters přišel v roce 1981 s názorem, že mokele mbembe je zvíře podobné atlantosaurovi, houževnatému býložravému dinosaurovi, který podle výzkumů přežil dokonce až do třetihor (tedy do doby, kdy už většina dinosaurů vyhynula). A právě v okolí konžského pralesa, jehož prostředí se v posledním (geologicky velmi krátkém) období příliš nezměnilo, se dodnes nacházejí kosterní pozůstatky tohoto dinosaura.
Jistě, můžeme se nad touto představou pousmát, ale již jedenkrát nás Pygmejové v případě okapi přesvědčili, že bychom jejich příběhy měli brát vážně. Pamatujte, co kouzelník Gandalf říkal v Hobitovi: Nikdy se nesmějte živým drakům! (ABC)
Drak hollywoodský
Dračí bytosti představují vděčné téma nejen ve fantasy knihách, ale i na stříbrném plátně. V moderní evropské literatuře se s nimi můžeme setkat hned několikrát. V Tolkienově Hobitovi trpaslíci v čele s Bilbo Pytlíkem musí přemoci podlého draka Šmaka.
Drakům se ve svých knihách věnuje také Terry Pratchett a americký spisovatel Christopher Paolini, který si draka zvolil jako hlavního hrdinu svých eposů Eragon a Eldest. Počítačově vytvoření draci se objevili ve filmech Dračí srdce, Eragon, Shrek nebo Dračí doupě, jež je inspirováno stejnojmennou hrou na hrdiny.
Jurský svět: Zánik říše • Zdroj: CinemArt
Oživlé druhohory
Světy ukrývající druhohorní ještěry popisoval Jules Verne už v roce 1864 ve své Cestě do středu země. Ruský badatel a spisovatel Vladimir Obruchev v knize Plutonia umístil sauropodní dinosaury do podzemní říše uprostřed Sibiře.
Podobný motiv zpracoval také Karel Zeman ve svém nejslavnějším filmu Cesta do pravěku (1955). Také kniha Michaela Crichtona Jurský park (1990), ve které dinosauři ožívají díky rekonstrukci DNA, se dočkala nejednoho zfilmování.
