Stát Washington, USA. Píše se rok 1924. Zlatokop Fred Beck a jeho pomocníci mají namířeno k řece Lewis. Zprvu příjemný den se ale brzy mění v peklo - uprostřed kaňonu jim cestu zkřížilo několik obrovských tvorů pohybujících se po dvou zadních končetinách. Fred ze strachu několikrát vystřelil, jedno z podivných zvířat dokonce trefil. To už ale vyděšení lovci prchali zpátky do tábora.
Fred tu noc nemohl usnout - stále přemýšlel, zda ti srstí pokrytí netvoři nebyli jen přeludem. A v tom se to stalo. Za strašlivého řevu začaly na srub dopadat obrovské balvany. Když Fred vyběhl ven, spatřil na skalním převisu siluety kolosálních postav v nadlidské velikosti, jak kamením bombardovaly jeho chatrč. Bylo to šílené...
Stopy sněžného muže jsou zaváté
Podobná svědectví o útocích sněžného muže zvaného yeti přicházela z celého světa. Od Spojených států, přes Kanadu, Aljašku, Mongolsko, Čínu až po vysokohorský Nepál. Odborníci ale otázku yetiho zpočátku nebrali příliš vážně - tvrzení dřevorubců, zlatokopů a osamělých horolezců brali spíše jako důsledek senzacechtivosti či velké opilecké představivosti.
Jenže s postupem času přibývalo více důvěryhodnějších svědků. Neobvyklé stopy a tajemnou postavu spatřili například příslušníci proslulé Královské geografické společnosti Velké Británie, slavný pokořitel Mt. Everestu Sir Edmund Hillary nebo slavný současný horolezec Reinhold Messner. Bylo také jejich vyprávění pouhým výmyslem?
Yeti: Fascinující lidoop?
Uspokojivá odpověď na tuto otázku pravděpodobně neexistuje. Avšak podobně jako u jiných kryptozoologických dilemat můžeme i v případě yettiho hledat nápovědu v historii lidstva. Staří Egypťané ani středověcí učenci si neuvědomovali přímou souvislost mezi lidským rodem a primáty, a to přesto, že jim jména dávali právě na základě podobnosti se sebou samými.
Situace začala být jasnější v okamžiku, kdy se objevil Charles Darwin a moderní evoluční biologie. Slavné paleontologické nálezy prvních hominidů v průběhu 20. století pak daly lidem rámcovou představu o genezi jejich rodu. Dříve než se rozvinula antropologie (nauka o člověku, jeho kultuře a vývoji), panovaly o existenci našich nejbližších živočišných „příbuzných“ mýty, které je popisovaly jako démony a zmutovaná monstra.
Krvelační orangutani
Otec hororových příběhů, Edgar Allan Poe, v jedné své povídce z roku 1841 líčí podivný případ inspektora Dupina [dypena], který vyšetřuje brutální vraždu. Kdosi holičskou břitvou zavraždil dvě ženy a tělo jedné nacpal do komínu. Dupin nakonec s hrůzou zjistí, že vraždu nespáchal člověk, nýbrž orangutan. Ještě po celé 19. století panovalo mezi veřejností přesvědčení, že všichni velcí lidoopové jsou krvelační extrémně nebezpeční tvorové.
Vedle orangutánů děsily člověka také obrovské špičáky goril nížinných. V této atmosféře se také zrodilo hrozivé monstrum King Kong. Ani v současnosti strach z neznámého a agresivního lidoopa nevymizel - pouze se z tropických džunglí přesunul do vysokohorských oblastí.
Stopy a skalp yettiho v Himaláji
V roce 1951 několik britských horolezců v Himálaji našlo uprostřed ledovce Menlung neznámé stopy. Lidské být nemohly - za prvé byly příliš velké a za druhé vedly krajem, kam se člověk ještě nikdy nevydal. Ještě kontroverznější nález učinila badatelská výprava zorganizovaná britským deníkem Daily Mail v roce 1954. V buddhistickém klášteře Khumjung nalezla skalp, který údajně patřil yetimu.Pozdější výzkum ukázal, že byl ve skutečnosti vyroben z kůže horské kozy seraua.
Historie sněžného muže však sahá mnohem dál než jen do 20. století. Obří chlupatý lidoop nazývaný rakshas (neboli „démon“) se objevuje už ve starých nepálských legendách a podobného tvora vytesávali do svých totémů i severoameričtí indiáni, kteří mu říkali tak-he nebo sasquatch.
Rozpolcená osobnost
Velkou neznámou pro badatele i nadále zůstává povaha tohoto yettiho. Na rozdíl od amerického sněžného muže (bigfoot) je jeho asijský protějšek mnohem méně agresivní. Podle svědectví horolezců je sněžný muž pozoroval většinou z povzdálí. Přiblížil se vždy jen na pár metrů.
Tomu, jak je v Asii yetti vnímán, napovídá i místní folklór: Nepálci a Tibeťané věří, že zranění či zabití yettiho přinese člověku nadosmrti smůlu. Netradiční příhodu vyprávěl po svém boji o život kapitán d´Auvergne. V roce 1938 se v Himálajích vážně zranil a v horské vánici čekal na svou poslední chvilku. Pak se podle jeho slov ale objevilo pravěké stvoření, které ho odneslo do jeskyně. Tvor kapitána dokonce nakrmil, a ten pak navzdory svým zraněním přežil.
Bigfoot: Důkaz nebo podvrh?
Svědectví o sněžném muži v Americe jsou mnohem barvitější. Jerry Crew v roce 1958 jednoho málem přejel buldozerem. Jeho nález obřích stop, které neznámý tvor zanechal v blátě, vysloužil sněžnému muži jméno - Bigfoot (velká noha). Během 20. století přicházela z oblasti Skalnatých hor řada dalších svědectví o napadení, zahlédnutí nebo setkání s tímto tajemným netvorem.
Patrně nejslavnější a nejkontroverznější důkaz o sněžném muži natočili badatelé Roger Patterson a Bob Gimlin. V roce 1967 se na vlastní pěst vydali vypátrat sněžného muže do oblasti v okolí Bluff Creeku ve státu California. Jejich několikavteřinové záběry přírody jsou najednou přerušeny trhaným záběrem kamery, která snímá kráčející chlupatou postavu. Podívejte se na jejich děsivé záběry.
Gigantopithecus blacki:
Největší primát všech dob
Zatímco se veřejnost dohadovala o autentičnosti filmu s Bigfootem, došlo v 90. letech v Číně k novým objevům největšího primáta všech dob. Gigantopithecus blacki vážil víc jak půl tuny a s výškou přes 3 m by s klidem mohl nakukovat do 1. pater obytných domů. Podle posledních archeologických vykopávek žil tento tvor ještě před 100 000 lety. V té době prohrával svůj souboj o přežití s jiným zvířecím druhem - s člověkem rodu Homo sapiens, pro kterého představoval snadný zdroj potravy. Gigantopithecus byl donucen přesunout se do vysokohorských oblastí, o čemž svědčí kosterní pozůstatky nalezené v jeskyních ve velkých nadmořských výškách.
Podobnost s yetim náhodná?
Gigantopithecus i yetti mají některé rysy natolik podobné, že to určitou část kryptozoologů přivedlo k odvážné teorii - největší primát všech dob mohl přežít až do dnešní doby! Sněžný muž i Gigantopithecus vedou převážně samotářský život, jsou aktivní spíše v noci a boj o přežití je přinutil k adaptaci na extrémní vysokohorské podmínky. Dokáží tak snášet i tvrdé zimy, ve kterých by člověk jen stěží přežil.
Fosílie Gigantopitheka se však nalézají pouze v Asii, a yetti, jak dobře známo, se v podobě bigfoota vyskytuje také v Americe. I na to mají kryptozoologové odpověď - k tomu, aby pozůstatky zfosilizovaly, je třeba velkého počtu „náhod“ a v Americe se zatím jen nemusely odhalit. Do Nového světa se Gigantopithecus mohl dostat přes Beringovu úžinu v době, kdy se tam dostali předkové dnešních indiánů.
Nezbývá než čekat
Zatímco hon na sněžného muže přivedl na svět spíše jen další otazníky, vědecké výzkumy Gigantopitheka odhalily, že měl největší mozkovnu ze všech primátů. Musel tak disponovat překvapivě velkou inteligencí. To vyvolává znepokojivou otázku: Mohli lidé skutečně tak obrovského a zkušeného tvora vyhubit a nebo byl Gigantopithecus natolik mazaný, že se raději „zdejchnul“ a přijal jméno yetti?
Vymřelý obr gigantopithecus
Obří gorila, vymřelý gigantopithecus, žila před 6 miliony až 100 tisíci lety a byla největším primátem v celé historii Země. Fosilní nálezy (pouze zuby a části čelisti) napovídají, že se tento živočich živil převážně bambusem. Gigantopithecus vážil až 500 kilogramů, tedy třikrát tolik, co dnešní gorila (Gorilla gorilla), a s výškou přes 3 m by s klidem mohl nakukovat do oken v prvním patře.
Lesní muž
Nápadná podobnost opic s člověkem se projevila v názvech, které lidé těmto živočichům dávali - slavný kartaginský mořeplavec Hanno, který se kolem roku 450 př. n. l. jako první odhodlal k plavbě do Afriky přes Gibraltar, přivezl ze své cesty kůže ochlupených tvorů nazývaných Gorillai - což v řečtině znamená kmen vlasatých žen. I orangutáni vděčí za své jméno podobě s člověkem - malajské sousloví orang hutan znamená lesní muž.
Fakta a mýty o životě lidoopů
Gorily jsou navzdory své velikosti plaché a mírumilovné. Pověsti o jejich agresivitě vyvrátila americká zooložka Dian Fosseyová, která je pozorovala několik let přímo v pralese. Na lidi útočily pouze, když na tlupu zaútočili pytláci. Legendy o dosud neznámém druhu goril, který se vydává v tlupách na organizovaný lov lvů, jsou patrně nesmysl. Mnohem agresivnější jsou šimpanzi. Ve skupinách se vydávají na lov menších opic, které nešetrně usmrcují.
