V ABC č. 18 jsme vyhlásili soutěž, ve které jste měli za úkol vymyslet a napsat příběh s tématikou závodů Astro Racers, vztahující se k ábíčkovským papírovým modelům. Šéfredaktor Zdeněk Ležák vybral následující výherce:
1. Karolínu Poláčkovou z Jemnice,
2. Hanu Filipovou z Orlové–Lutyně,
3. Jiřího Humpla z Vysoké.
Hodnocení šéfredaktora:
„Vítězná povídka byla pro mě velmi milým překvapením, protože její dvanáctiletá autorka Karolína Poláčková opravdu umí skvěle vystavět příběh a z jejího textu je zřejmé, že už ve svém věku vypráví s lehkostí zkušené spisovatelky. Určitě má talent, který by měla dále rozvíjet. Ke skvělé povídce i prvnímu místu gratuluji.“
První tři povídky uveřejňujeme, výhercům gratulujeme a fotoaparáty zasíláme poštou!
1. Mimo dráhu
Svištěli vzduchem takovou rychlostí, že Ema nemohla ani postranním okénkem, ke kterému si sedla, vidět vůbec nic. Chtěla být chvíli mimo všechen ten chaos, který tady všechny opanoval. Její otec nervózně telefonoval s jejím bratrem, mluvil s ostatními na palubě a neustále se chodil dívat na Scarabea, jeho zelený letoun, zda je v naprostém pořádku. Už nejméně počtvrté k ní přispěchal a zeptal se: ,, Zlatíčko, promiň, řekneš mi to ještě jednou?“ Ema vzdychla a odpověděla:,, Devatenáct, tati.“ ,,Díky, Emo,“ odspěchal pryč. Bylo neuvěřitelné, že před sebou měl něco tak důležitého a nepamatoval si ani svoje startovní číslo. Chodbou kolem ní proběhl Osvald, kamarád jejího otce a volal:,, Gabe, už tam za chvíli budeme!“ Ema se chvatně zvedla z provizorního křesílka a šla se podívat za pilotem, aby viděla rampu. Když přišla do pilotní kabiny, otec už tam byl. Všichni užasle hleděli na obrovskou stavbu, která se táhla slušně do výšky.
Měli přistát, a tak se šla Ema někam odklidit, protože zase po celé lodi bude pobíhat moc rozčilených lidí. Byla na svého tátu pyšná, že obdržel tak vysoké startovací číslo. Aby ne, nebyl to žádný zelenáč, závodil, ale na Astro Racers nikdy.
Přistáli. Gabe Truen a jeho tým, samozvaní ,,Timers“ už Scarabea vytlačili do stáje. Ema vyklouzla z lodi a šla se trochu porozhlédnout. Její táta se mezitím spolu se svým týmem odebral vyřešit ,organizační´ věci a ona v garáži osaměla. Sebrala z lodi knihu a sedla si do Scarabeova kokpitu. Představovala si, jak by se cítila, kdyby sama jela závod. Dřív či později to stejně přijde, pomyslela si a začala si číst.
Uprostřed krásného ticha najednou zaslechla kroky. V domnění, že se asi vrací otec, vykoukla skrze tmavé Scarabeovo sklo. Viděla však jenom dva muže v červených kombinézách, jak se přibližují k letounu. Ten vyšší se rozhlédl kolem, jako by je nikdo neměl vidět. Jakmile se otočil, spatřila na jeho zádech nápis Venture. ,, V pohodě, nikdo tu není,“ řekl chraplavým hlasem tomu menšímu. Ema tušila, že tohle asi nebude přátelská návštěva. Menší chlapík vytáhl z brašny, kterou měl přes rameno nůžky a jal se otevřít motor. Emě problesklo hlavou, co asi mají za lubem. To jim nemohlo projít. Její otec se sem netrmácel až z Česka kvůli tomu, aby mu nějací panáci z Lucemburska zničili milovaný letoun. Ema rychle přemítala, jak je zastavit. Vylézt ven z kokpitu nepřipadalo v úvahu. Pohlédla do zadu, kde už vyšší ze sabotérů přidržoval kryt motoru. V tu ji napadl spásný nápad. Otočila se, trochu se v sedu sesula, aby dosáhla na pedály, jeden přidupla, zatáhla za dvě páčky a k její radosti motor naskočil. Hned potom co jeden celý umouněný odskočil od stroje, druhý okamžitě pustil kryt, který se perfektně zasunul zpět na místo. Oba se chvatně rozhlédli po hale a zmizeli. Když byli pryč, Ema zhasla motor a šla ho zkontrolovat. Byl v pořádku. Oddechla si. Táta tohle nemusí vědět. Nemohli si je splést s něčím od Lambogiaro, Scarabeus je přece nižší, má dvě křídla, naprosto odlišný kokpit a především zelenou barvu. Sotva zaklapla kryt motoru, přišel její táta s celým týmem. ,,Mluvil jsem s Amandou, je tu všechno v pořádku?“ ,,Jasně tati,“ usmála se Ema. Tohle její otec nemusí vědět. Ani Amanda Ross. Oni si to ti dva sabotéři příště nechají projít hlavou.
Ema stála na tribuně a sledovala televizní obrazovku informující o průběhu příprav. Davem projelo všeobecné nadšení, když poslední tým připravil letoun ke startu. Sledovala tátu jak nastupuje do kokpitu. Jak startuje motor. Rampou otřásl nadšený hlas:,, Jste připravení na Astro Racers? Tak dobrá. Šestasedmdesátý ročník odstartuje za TŘI! DVA! JEDNA! ASTRO RACERS!!“
Scarab spolu s Eminým otcem se vyřítil obrovskou rychlostí vstříc mléčné dráze a největšímu závodu celičkého vesmíru.
2. Astro Racers
Nickovi se rozrušením klepala kolena. Stál v hangáru poblíž svého závodního letounu Sagitta 25. Čekání na závod bylo nesnesitelné. Zřetelně si vybavoval, jak jako malý kluk snil, že jednou bude moci závodit ve vesmírných lodích Astro Racers a jak skákal radostí, když ho o mnoho let později přijali do týmu Velocitatu.
„Nicku!“ Zvedl hlavu. Rychlými kroky se k němu blížila jeho kamarádka Sasha. Tvářila se klidně, ale hlas jí přeskakoval vzrušením. „Za chvíli to začne.“ řekla. Nick přikývl. Došel se Sashou až k letounu a pomocí tryskové rampy vyletěl ke kokpitu.
Kokpit byla malá místnost se sedadlem pro pilota. Známý prostor Nicka trochu uklidnil. Sedl si na sedadlo a lehkými dotyky aktivoval ovládací panel před sebou. Přejížděl po panelu prsty a překontroloval stav letounu. Vše bylo v pořádku.
Venku se ozval pronikavý hvizd - povolání závodníků na start. Nickovi se sevřela hruď.
Po jeho pravici ležela helma. Uchopil ji do dlaní. Jako vždy byla neuvěřitelně lehká. Nasadil si ji na hlavu. Než si navykl na přítomnost stroje ve své mysli, na chvíli se mu hlava zatočila.
Nejnovější letouny jako je Sagitta 25, se ovládají myšlenkami. Nick dobře věděl, že je možné dokonalé manévrování a přesné ovládání plavidla. Stačilo se jen správně soustředit…
V tu chvíli se ozval druhý hvizd. Pouhou myšlenkou aktivoval antigravitační jednotku i motory. Odpovědělo mu tiché hučení a letoun se lehce odlepil od země. Dveře hangáru se otevřely. Sagitta 25 proklouzla ven a vzlétla vstříc masovým ovacím. Z Nicka při pohledu na jásající dav opadlo veškeré napětí. Zastavil se nad startovní čarou. Zbylých sedm závodníků už čekalo na svých místech. Stadionem zaburácel hlas moderátora Jeffersona Malicka.
„Všichni závodníci už jsou na startu. Připomínám, že finálová trasa povede kolem hvězdných systémů Altair, Merqa, Vega a Linus. Ale proč plýtvat řečmi. Se spuštěním laserového senzoru vystartujete!“
Oblohu proťal červený záblesk.
Turbopohony Sagitty 25 hlasitě zahučely.
Závod začal.
3. Astro Racers
Amandě se potily ruce ... 59, 58, 57... Pevně chytila ovládací páku ....41, 40, 39..... Druhou rukou chytila ovládání rychlostí .... 14, 13, 12, 11, 10... Potom nastartovala motory ... 4,3,2, 1.....start! Vzápětí stlačila páku motorů na polovinu. Venture Blade svižně odstartoval. Amanda se ale stále držela vzadu. Věděla, že její motory mají velkou spotřebu a že na plný výkon jim palivo vydrží jen na chvíli - musela ho šetřit na závěrečnou rovinku. Dělala úctyhodné výkruty v optických a laserových tunelech.
Vedle ní najednou nějaký letoun narazil do stěny tunelu a vznikla obrovská exploze. Amanda prudce strhla Venture Blade ke stěně tunelu a přidala, aby jí nezasáhla Exploze. Udělala dobře. Těsně kolem ní proletěl záchraný EEV modul. „To bylo o fous!“ Tunel, byl chvíli hranatý a za chvíli zase kulatý. Optická vlákna, která jej tvoří, jemně zářila a bzučela, jako roj včel. Poté přišly laserové kruhy. Jejich světlo jemně pulsovalo a měnilo barvu. Kolem paprsků poletovaly zářící elektrony.
Kruhy se zvětšovaly a před Amandou se otevřela závěrečná rovinka. Páku motorů posunula úplně dopředu. Motory za kabinou hlasitě zaburácely, Amanda přitáhla křídla k trupu a vysunula tepelný štít, motory jí zatlačily do sedadla. Letoun se mírně třásl. Do tepelného štítu narážely drobné kamínky, které nezachytila elektromagnetická bariéra kolem tratě. Bubnovaly i do pláště a kabiny. Nepravidelné bum, bum, bum, ten zvuk, byl jakoby píseň, slibující vše, na co si člověk vzpomene, slibující, že všechno je možné. Amandě se při tom zvuku vracely výjevy z dětství, jak jí zabili otce, zajali matku. Ty doby jsou dávno pryč.
Vzžn - předjela robotický letoun a na panelu kvalifikace zablikala dvojka. „Jsem druhá!“ uvědomila si Amanda. Černá skvrna před ní se přibližovala. Opět upadala do vzpomínek, jak utekla z domova, jak vyhrála první závod. Šnň - předjela černou skvrnu, Lambo – 22. Vjela do cíle a užasle vydechla: „Jsem první!“ Ozvala se hymna spojeného království Lucemburského.
