Mourrisonova velká letní soutěž probíhala v ABC č. 12, 13 a 14 - nyní vám přinášíme její vyhodnocení. Kromě jmen 30 výherců si můžete také přečíst tři nejlépší pověsti od našich čtenářů.
Pořadí výherců Mourrisonovi velké letní soutěže:
1. Hanka Sokoltová, Slavkov u Brna
2. Markéta Netolická, Velké Meziříčí
3. Karol Forčák, Polhora, SR
4. Marie Ludíková, Újezd u Val. Klobouk
5. Lukáš Gerle, Praha 15 - Hostivař
6. Lucia Dianová, Kedbucjí Rovne, SR
7. Mirka Pudíková, Písek
8. Žaneta Vondráčková, Sušice
9. Hana Bednářová, Rosice
10. Aleš Trýzna ml., Jilemnice
11. Josef Vítů, Pacov
12. J. a A. Amemori, Brno - Medlánky
13. Jan Vinklát, Praha 4
14. Tomáš Jůza, Svitavy
15. Jan Blažek, Brněnec
16. Tereza Kryšpínová, Praha 8
17. Martina Šulová, Žďár nad Sázavou
18. Adéla a Barbora Jelínkovy, České Budějovice
19. Kateřina Hubertová, Hradec Králové 6
20. Tereza Tománková, Praha 5
21. Karolína Chvojková a Aleš Bělohradský, Raspenava
22. Zuzana Líblová, Plzeň
23. Vojtěch Janza, Česká Třebová
24. Radek Komoráš, Žatec
25. Rudolf Kučera, Pasohlávky 170
26. Michal Přibyl, Praha 8
27. Dan Dostál, Rychnov u Jablonce n. Nisou
28. Václav Hikl, Olomouc
29. Jan Klimeš, České Budějovice
30. Stanislav Krátký, Otaslavice
Tři vybrané pověsti z oceněných vítězů Mourrisonovy soutěže
1. Autorka: Hanka Sokoltová, Slavkov u Brna
Pověst na hlavu postavená
Poslyšte pověst zašlých časů,
jež vítr kamsi dávno odvál.
Oživte tón trubérova hlasu
a příběh, co se kdysi udál …
Na Cimburku, hradu skvělém,
v oblých kopcích vystavěném,
kam král jaktěživ nepáchl,
osud mohutně se rozmáchl.
Řekl si: „Jaká ostuda!
Tak pěkný kraj a v něm jen nuda.“
A aby se před bohy neztrapnil,
honem to všechno napravil.
Vládl tu tenkrát jistý Míla,
nabubřelý, v paži žádná síla,
zlatu notně holdoval,
každý zlaťák uschoval.
Osud pravil: „Konec hzahálky,
pošleme tě, Mílo, do války!“
A tak se Míla chystá k boji
o své zlato se však bojí.
Aby mu peníze nesebrali,
až bude válčit někde v dáli.
Psa svého věrného k pokladu posadil
a sám se do války na koni vypravil.
Hafan však podlehl šlechtickým mravům,
v hromadě zlata zanechal hlavu.
Zato Míla se mečem ohání,
ač ho ohrožují jedině potkani.
Z boje toho se vší ctí vyšel,
co pak se stalo, kdo to kdy slyšel?
Pýchou se Míla nadmul celičký –
až mu narostly dvě nové hlavičky.
a ve své pýše, ač je to na podiv,
staví je Míla nadutě na odiv.
Domů když dorazil z dlouhého výletu,
zhrozil se Míla svého psa úletu.
Co zbylo z Cimburka, skvělého hradu,
způsobilo Mílovi vražednou náladu.
Míla se rozčílil jak lítá saň:
„Za to mi zaplatíš, hafane, daň!“
A Osud zaplesal nad tou nádherou,
těšil se velice, až se tam poperou.
A od těch dob děti se plaší
kdože to na hradě Cimburku straší?
Vypráví o tom celičká ves:
trojhlavý rytíř, bezhlavý pes!
2. pověst – autorka Marie Ludíková, Drnovice
Pověst o Brumovském hradu
Na hranici mezi Moravou a Uhry je několik hradů, které měly chránit krajinu před vpádem Uhrů, Turků, Kuruců a jiných cizích band. Mezi takové hrady patřil i hrad Brumov, na němž sídlil obzvláště zlý rytíř. Ten střežil svou hranici ve dne i v noci a nepustil přes ni žádného. Přes jeho hranici chodilo hodně Valachů, kteří si chtěli z chudoby vypomoct tak, že pašovali z Uher tabák a sůl. Rytíř se nebál ublížit ani tomu nejslabšímu chuďasovi z nich. Časem se mu začalo pro jeho krutost a lakotu přezdívat Krutil. Rytíř Krutil bydlel na hradě Brumov se svou malou dcerkou Dorou. Ta byla úplný opak svého otce, snažila se všechny nespravedlivě nabyté peníze vracet všem chudákům. když se rytíř Krutil dozvěděl, že jeho Dorka rozdává peníze chudým, rozzlobil se, koupil kus lesa a tam všechny peníze zakopal.
Jednoho večera, když zase hlídal svou hranici, uviděl jednoho pašeráka s velkým měchem. Hned se za ním rozeběhl, ale štvanec byl rychlejší a utekl mu. Když se Krutil zastavil, s hrůzou zjistil, že se v lese ztratil. Marně chodil po lese a hledal své druhy, nikdo ho neslyšel. Nakonec si sedl pod vysokou jedli a usnul. Ale protože noc byla chladná, umrzl a ráno ho našli mrtvého. Poněvadž všechny peníze, které nashromáždil byly nespravedlivě nabyté, neměl Krutil po smrti klid. Změnil se v černého, jako tele velkého psa a strašil lidi a pocestné v lese a na svém hradě Brumově. Z hradu všichni lidé utekli, dokonce i Krutilova dcerka, která v psovi svého otce nepoznala.
Jednou v noci šli lesem tři muzikanti – basista, houslista a heligonkář, kterému se říkalo Fuzo. Byli to chlapci, které jen tak něco nevylekalo a proto se rozhodli, že si zkrátí cestu přes Rytířův les. Cestou přes les byli všichni potichu, teprve až vyšli z lesa na pěšinu na měsíční světlo, zjistili, že jsou jenom dva. Basista v lese zabloudil. Jak tak bloudil, zjevil se mu černý, jako tele veliký pes a promluvil na něj lidským hlasem: „Dám ti hodně peněz, ale musíš je použít tak, aby pomohly těm, kterým jsem já ublížil. Tak mě zachráníš.“ Když to basista uslyšel, vystrašeně drapl po pytlíku se zlaťáky a uháněl do vesnice. Tam všechny peníze propil v krčně a pak se po něm slehla zem. Když se houslista s heligonkářem Fuzem vraceli z veselky, šli zase Rytířovým lesem. Tentokrát zabloudil houslista. Už nevěděl kudy dál, když se před ním najednou objevil černý, dvouhlavý pes. ten na něj promluvil stejně jako na basistu a pak zmizel. Nechal na pařezu jen pytlík se zlatými. Houslista ho sebral a jakoby zapomněl na prosbu dvouhlavého psa, všechny peníze utratil v hospodě a pak ho už nikdo nikdy neviděl.
Od zmizení obou muzikantů už uplynulo několik dní a Fuzovi to nedalo a rozhodl se, že se v noci podívá do toho lesa, kde se jeho kamarádi ztratili. A tak také udělal. Šel do lesa a jak tak bloudil, zjevil se mu trojhlavý pes a promluvil na něj lidským hlasem: „Neboj se mě, dám ti peníze, ale musíš je užít tak, by pomohly těm, kterým já jsem ublížil.“ Fuzo dlouho přemýšlel, ale pak se rozhodl, sebral peníze a vyhledal rytířovu dceru Dorku, která už věděla co s nimi. Rozdala je všem chudým a dobrým lidem, kterým rytíř Krutil ublížil a tak s Fuzem zachránila oba zmizelé muzikanty. Loupeživého rytíře a přízrak psa, ve kterého se proměnil už nikdo nikdy neviděl. Dorka se vrátila na hrad Brumov a od té doby na hradě ani v Rytířově lese nestraší.
3. pověst – autorka Markéta Netolická, Velké Meziříčí
O pokladu ve studni
V době, kdy velkomeziříčské panství vlastnil hrabě Harrach, žilo v podzámčí ještě mnoho sloužících. Byl mezi nimi i chudý zahradník. Byl do vdovec se třemi dětmi.
Na nádvoří zámku, původně hradu ze 13. století, byla studna, která zásobovala vodou celý zámek i přilehlé podzámčí. Jednoho parného léta chtěl milý zahradník uhasit žízeň a šel tedy ke studni se napít. Na okraj studny si položil motyku a naklonil se nad vodu, Ale voda byla dost hluboko a jak se tak nakláněl, zavadil rukou o odloženou motyku a „žbluňk“, už byla ve studni a vzápětí za ní padala i čepice z jeho hlavy. „No to je nadělení, čepice byla skoro nová, je jí škoda, ale co motyka je pánova, peníze nemám, abych mu ji zaplatil. Co když mě propustí ze služby, co si počnu a co děti, jak je uživím?“ Sedl si na okraj studny a naříkal a hořekoval. po chvíli si řekl, že zkusí tu motyku vylovit. Jaké bylo jeho překvapení, když ve studni nebyla najednou žádná voda.
Spustil se tedy po provaze, na kterém byl přivázán okov na vodu. Dno studny bylo úplně suché a když se rozhlédl, uviděl před sebou chodbu, ve které se mihotala světýlka. Pustil se tedy za světýlky. Neměl ponětí, jak dlouho šel a najednou se ocitl ve větším sklepení. Ze světýlek se udělali tři páry velkých očí. Byl to obrovský tříhlavý pes, seděl na hromadě zlaťáků a hrozivě vrčel a koulel očima.
Poblíž ležela i zahradníkova motyka a čepice. Ale, jak ji má vzít? Ten pes byl strašlivý. Najednou se za jeho zády ozvalo: „Co zde pohledáváš, človíčku?“ Otočil se a ustrnul. Stál tam bezhlavý rytíř. Ale rychle se vzpamatoval: „Pane, nezlobte se, ale spadla mi sem motyka a bez ní se nemůžu vrátit.“ Rytíř mu motyku podal se slovy: „A ni jiného nechceš?“ Zahradník odpověděl, že nic jen by si ještě vzal tu čepici. Rytíř vzal čepici a naplnil ji plnou zlaťáků. „A teď odejdi“, a ukázal mu na otvor, kterým prosvítalo slunce. Zahradník uctivě poděkoval a když vylezl ven, viděl, že je na kopci v nedalekých Mostištích, kde kdysi sával hrad, ale teď tam bylo jen pár kamenů.
Vrátil se zpátky na zámek. A když se podíval do studny, byla zase plná vody. Tuto příhodu vyprávěl svým přátelům. Touha po pokladu vyhnala mnoho lidí do rozbořeného hradu v Mostištích, ale nikdy nikdo cestu do podzemí nenašel. Zahradník neměl už nikdy nouzi a do smrti blahořečil rytíři z podzemí.
