Strojky času: Matějská pouť

Napadlo vás, když jste prošli branou Matějské pouti, jak vlastně vzniklo ono hemžení mezi stánky s cukrovinkami, střelnicemi a atrakcemi?

Strojky času: Nový seriál na Abicko.cz připomíná zábavu a aktivity vašich rodičů, když byli ještě dětmi.

Psal se rok 1595 a v historii se objevila první doložená zmínka o putování k pražskému kostelu sv. Matěje kvůli vyhlášení plnomocných odpustků pro poutníky zdejšího kostela. A s tím byla spojena i lidová zábava, která postupně převládla nad náboženským charakterem. Tak vznikla pouť spojená s veselím a nazývaná Matějská. Po založení naší republiky hostil pouti dlouhou dobu dejvický Kulaťák, správně zvaný Vítězné náměstí. Ale nejvíc je pouť spojena s bývalým Parkem kultury a oddechu Julia Fučíka (PKOJF) na holešovickém Výstavišti. A ty si můžeme nyní připomenout.

Střelnice

Páteří takového „jarmarku“ byly střelnice a kolotoče. Ačkoliv se hovořilo o mizerných vzduchovkách s rozbitými mířidly, často dětmi dovlečený tatínek na stupínek sestřelil nějakou tu růži z krepového papíru na špejlích. Podnikaví majitelé na špejle dávali i různá lákadla jako například úzkoprofilová autíčka zvaná „angličáky“. Většinou je nebylo možné získat kvůli nutnosti ani jednou nechybit, což byla hodně velká utopie. Proto koumaví podnikavci dali střílejícím větší šanci a ti měli možnost uspět třemi ranami na šest ocelových válečků postavených do pyramidy.

Střílení pro zábavu

Už tehdy existovaly střelnice velmi staré a „pouze pro zábavu“, jak se opakované hlásilo. Tady každý už dopředu věděl, že vyhrát nemá co, protože zásah znamenal skutečně jen pastvu pro oči. Přesnou muškou jste rozehráli flašinet, psík packami bušil do bubínku, terčík vedle zvířete ho na znamení trefy „skolil“ (obrátil naruby), zvlášť nadaní ranaři mohli ostřelovat kousky zrcátek na paprscích otáčejícího se slunce. Zatímco standard u normální střelnice zněl 1 rána – 1 koruna československá (Kčs), u této hravé zněl opakovaný slogan „devět ran za 5 Kčs“. Ještě dodejme, že šlo mnohdy o letité kousky a některé fungují i na dnešních poutích.

Kolotoče

Ti nejmenší usedali na pomalé kolotoče do pevných autíček, na vycpané koníky či jiná zvířata, odvážnější pak na „malý řetízkář“, ti nejsrdnatější na velký. Jeho závěsné sedačky umožňovaly různé dovádění při kroužení dokola, přitáhnout, rozhoupat a odstrkávat své sousedy. Poněkud jinou formou, i když také pohybující se v uzavřeném kruhu, byly různé Lochnesky a dračí jízdy. Tady jsme si posedali na jakéhosi hada, který měl v čele velkou hlavu a jezdilo se stále dokola. Případ od případu se tento „drak“ různě vlnil nahoru a dolů a občas majitel zpestřil jízdu tím, že do středu umístil bezedný koš a pasažéři se do něj zkoušeli trefit nafukovacím míčem. Pokud se to někomu povedlo, mohl jet další jízdu zadarmo.

Horské dráhy

Jednou z nejpřitažlivějších atrakcí byla jízda na vozíčcích, rachotících po strmé dráze, sjíždějících hupem do hloubky a zase letícím nahoru, v němž jste v každé zatáčce měli dojem, že musíte nutně vypadnout. Zpočátku se pohybovaly v kolejnicích dílem vyrobených z kovu a dřeva, takže kravál byl skutečně ohromný a vše zvyšovalo adrenalin, protože se zdálo, že se celá dráha v nejbližší chvíli rozletí. Pak došlo na celokovovou inovaci, stabilnější vagónky, ale tím do jisté míry prvotní půvab vyprchal. Nebo jsme vyrostli a už se nebáli? Každopádně jedna taková dráha italské výroby přetrvala do dnešních dnů na Výstavišti a jezdila s výjimkou vyslovené nepřízně počasí ještě nedávno. Její předchůdkyně jsou na hony vzdálené od současných provedení, ale pro nás to byly vrcholy poutě.

Tobogan

Když si odmyslíme spoustu stánků, ve kterých bylo možné hrát (a většinou prohrát) o všechno možné, stačilo jen trefit míčkem nějaký otvor nebo ho zasunout do skleničky, určitě naši pozornost přitahoval několikapatrový tobogán. V dolní části po gumovém jedoucím chodníku, pak po schodech a nakonec žebříku jsme vystoupali až nahoru, sedli na kobereček a prosvištěli zpátky na pevnou zem. Někdo měl to štěstí, že mu obsluha dole vrazila do ruky štůsek oněch koberečků a návštěvník se tak postaral o hladký skluz ostatních. Tobogan však v druhé polovině 70. let zmizel a dlouho se na Výstaviště nevracel.

Labutě

V labutích, které díky přitažení páky stoupaly a naopak zase klesaly, se svezl snad každý. Někdy byly labutě nahrazeny draky, jindy jim vévodila figurka Mickey Mouse, jindy to bylo něco jiného. Klasické lodičkové houpačky nás rychle přestaly bavit, i když někteří borci do nich pospíchali právě proto, aby je přetočili kolem dokola. To silnější mladíci se vydávali častěji do klecí, kterými projet celé kolo už bylo podstatně obtížnější. Mnohdy chyběl právě onen pověstný chloupeček, aby se to podařilo.

Krocení hadů

Častokrát jsme byli vyzváni, abychom vstoupili do arény, kde udatný jinoch vybojuje zápas se strašným hadem škrtičem. Zajímavé bylo, že jsem se nikdy na takovou produkci nedostal, protože rodiče usoudili, že to je všechno podvod. Ostatně jednou se na duel s hadem přihlásila na první pohled drobná dívka a vyvolávající konferenciér vyslovil pochybnosti, které ho přešly ve chvíli, kdy mu řekla svou profesi: chovatelka exotických plazů. Zato jsem byl na produkci kouzelníka, která mě ale příliš nenadchla, protože byla poněkud uspěchaná.

Strach a hrůza

Projet si Zámek hrůzy nebo strašidelný hrad bylo různým zážitkem. Dřívější jízda vozíčkem znamenala se několikrát podívat na rádoby strašidelnou figurínu, jinou kávou bylo, když na vás začaly padat pavučiny, hrozil vám kostlivec či jiná potvora a vrcholem bylo, když jste ucítili na krku ruku. To se vřeštělo za asistence nefalšovaného strachu.

Další atrakce

Jako páni kluci jsme byli nadšení oválem, po němž jsme se mohli projet na skutečné motokáře, nadšení v nás vyvolával i zrcadlový labyrint, třeba jen proto, že byl větší než Zrcadlové bludiště na Petříně. Oč méně jsme nás lákalo ruské kolo, o to větší elán jsme zažívali na typickém autodromu na elektrických autíčkách. A přičteme-li k tomu pochoutky jako turecký med, špalky, cukrovou vatu, opečenou klobásu či vůni horkého grogu (jednou mi dal otecko i maličký lok), byla pouť kompletní.

Nejen Praha

Pouti se pochopitelně nekonaly pouze na Výstavišti, byly rozesety v mnoha městech, ba i vesnicích, i když samozřejmě nedosahovaly svým objemem ani zdaleka pražské kvality. Postupem času ony tradiční atrakce byly vytlačovány mnoha dražšími, rafinovanějšími a také nákladnějšími, jimž se začalo říkat holandské. I sem vstoupila technika a přetvořila vzhled pouti, ale mnozí na tu klasickou, často utopenou v blátě nebo rozžhavenou nečekaným sluncem vzpomínají i bez nostalgické slzy v oku.

Vážení čtenáři, pakliže máte ve svých archivech historické fotografie z Matějské pouti v pražských Holešovicích, ale klidně z jiné, neváhejte nám ho zaslat!