Stát se hokejistou? To je pro spoustu kluků povolání snů. Každá generace měla své hrdiny na ledu, kteří ke sportu přitahovali mistrovskou prací s hokejkou, rychlostí a úspěchy. V 60. a 70. letech minulého století byli vzorem třeba Martinec, Novák, Šťastný, bratři Holíkové, Nedomanský, Kochta a další. Aby se ke svým modlám přiblížili, vstupovali kluci do sportovních oddílů. Ne každý z nich byl ale ve skutečnosti tak zdatný s hokejkou a bruslemi (slyšeli jste o těch raketových?), jako ve svých představách. Brány do sportovních oddílů proto pro ně zůstávaly zavřené. A tak se hledaly způsoby, jak hrát hokej jinak.
Hokejbal na kluzišti nejde
Zimy tehdy byly sice pravidelnější a opravdovější, ale na veřejných kluzištích, upravených často z tenisových kurtů (tak tomu bylo v místě mého bydliště), se hokej moc hrát nedal. Zkuste trefit nějakou krasobruslařskou adeptku pukem do kotníku a pak prchat před rozlícenými rodiči či dozorem. Krom toho na ledě býval docela nával.
Minimální vybavení
Navíc, zima je přechodné roční období. Sníh sleze, led roztaje. A tak junáci na jaře nazuli tenisky a vyrazili s hokejkami na beton. Když jsme v raných sedmdesátých letech začali prohánět tenisák (protože s pukem to opravdu nešlo), hráli jsme i před domem. Ulicí projelo jedno auto za hodinu, takže jsme šavlovali hokejkami klidně ve vozovce a nikomu to nevadilo. Hokejky byly dostupné, tenisáků jsme měli dostatek, protože už zmíněné nedaleké kurty byly bohatým zdrojem. Stačilo jednou za čas projít přilehlý travnatý prostor mezi domy a zásoba byla ucházející.
Kamenné branky
Branky nejčastěji zastoupily dva kameny, jinde přišly vhod přenosné parkové lavičky, pokud byly k dispozici. Ovšem hraní ve městě přinášelo i konflikty se samozvanými ochránci parků a prostorů před domy. Běhali jsme za míčkem i po trávě, proto nám bylo v lepším případě spíláno, v horších došlo i ke snaze nás z dané lokality vypovědět. To se zpravidla nepodařilo.
Brankář na betoništi
Kdo přišel s hokejkou na dané místo, ten nestál nikdy mimo hřiště, takže se občas stávalo, že si to na ploše zhruba 6 x 4 metry rozdávalo i dvanáct hokejbalistů. A kdyby jich náhodou bylo už moc, vědělo se o dalších místech, takže stačilo obejít vytipovaná stanoviště a někde se určitě uchytil. Vítanou posilou byli následovníci dobových hvězd Holečka, Crhy či Dzurilly, zvláště když přinesli brankářskou hůl. Ti byli hýčkáni, protože do branky se nikomu moc nechtělo. Dokonce se na „betoništích“ našlo i pár bílých vran, kteří disponovali brankářskými betony. Ti byli opravdu k nezaplacení.
Helma ABC
Někteří kluci brali svou roli natolik vážně, že dokázali rodiče přimět ke koupi hokejových rukavic a přilby. Nejčastější model, pokud mě paměť neklame, byla ON, ale také se našli šťastlivci, kteří ozdobily své hlavy helmou ABC, s níž v roce 1974 hráli například Martinec, B. Šťastný a Jiří Holík. Také hokejky, nejčastěji značky Artis a Sulov, skýtaly určité rozdíly. Soused mého otce, s nímž sdílel garáž, měl k dispozici špičkové hole, takže jsem po několik měsíců mezi spoluhráči a soupeři „honil vodu“ hokejkou Glading 727 PRO. Je pravda, že na betonu se obrousila poměrně rychle, ačkoliv jsem ji pečlivě omotával Sport páskou za 5 Kčs.
Pravidla zápasů
Rozdělení do dvou mužstev, to byl hotový rituál. Hokejky se daly na jednu hromadu, vybraný jedinec si k nim dřepl zády a rozházel je na dvě strany. Výsledkem bylo, že sestavy byly značně nestabilní. Občas se hrálo „do pěti gólů“, a pak se mužstva znovu promíchala. Většinou ale zápasy končily až ve chvíli, kdy účastníci postupně odcházeli domů nebo se na hrací plochu snášel soumrak.
Bez turnajů
Zvláštní bylo, že různé party naší čtvrti spolu nikdy nesehrály prestižní mače, ani se nenašel nikdo, kdo by uspořádal turnaj. Neznamená to, že by nic takového neexistovalo, ale my jsme si vystačili sami. Hokejbal nás provázel od října po duben, pak putovaly hokejky do skříní a čekaly, až zase nastane čas zamračených dní a vhodná doba k běhání za tenisákem.
Hřejivé pocity
Hokejbal mezi domy, na ulicích a parkovištích nás provázel hezkou řádku let. V paměti mi uvízly ty zápasy, o kterých nikdo neví, ale zůstal z nich hřejivý pocit, že jsem vychytal nebezpečný nájezd nebo rozhodl svým gólem vyhrocené střetnutí. Hokejky z té doby by dnes mezi hokejisty vyvolaly pobavení nebo pohrdavý úsměšek, pro nás to byly klíče do společnosti mnohdy i starších kluků.
Vzpomenete si i vy na hokejbalové dny, jak jste jej hráli, kde byla vaše hřiště, zda jste se rovněž vybavovali doplňky ze skutečného hokeje, jestli šla vaše vášeň až tak daleko, že z toho bylo pravidelné mužstvo s vlastními dresy? Stojíme o vaše názory, protože z tohoto prvotního impulsu se zcela nepochybně zrodil onen hokejbal na vysoké úrovni, který čas od času můžeme vídat na televizních obrazovkách.
Přečtěte si také:
