Plastikové modelářství, kterému se také někdy říkalo vznešeně polytechnická výchova, zasáhlo zcela určitě nejednu dětskou duši. Kdo by nakonec neobhlížel buď klasická Hračkářství nebo specializovanější prodejny Modeláře a nepokukoval po krabicích, ve kterých nebyly hotové modely, ale stavebnice prověřující zručnost lidského jedince. Po nahlédnutí do tehdejších katalogů zjistíme, že v druhé polovině 70. let převládaly letadla a stroje pohybující se ve vzduchu. Pravda, byla tu nabídka řady veteránu podniku Igra, které si dokonce zahrály svou roli v posledním dílu legendárního seriálu Chalupáři, ale to byla spíše výjimka potvrzující pravidlo.
Plasty z domácích zdrojů
Vlajkovou lodí na poli tuzemských modelů byly v době předrevoluční značky Směr a Kovozávody Prostějov (KP). Prvně jmenovaný podnik nabízel směs archaických dvojplošníků z I. světové války, několik meziválečných strojů a poté i letouny z II. světové války. Kromě toho Směr nabízel i pár starých veteránů a raritu v podobě napoleonského děla. Pro tyto modely bylo společné, že jedinou nadstavbou byly přiložené obtisky. Lepidlo a barvy si modelář musel sehnat sám. Modely Směru byly nejčastěji v měřítku 1:48, tedy modelářskou hantýrkou označené za „čtvrtky“. Kovozávody Prostějov pak nabízely nejčastěji letadélka ve velikosti 1:72 v typických krabičkách, ovšem stejně jako Směr bez lepidla a barev.
Východoněmecká velmoc
Mnohem častější byly na pultech obchodů pestré, s modrou barvou převládající krabice východoněmecké firmy VEB Plasticart – ta se zaměřila na letadla dopravní v měřítku 1:100, současná, k nimž se přidala škála vrtulníků a občasná výjimka, jako v případě švédské stíhačky Saab J35 nebo sovětských MiGů 15 a 21. Většina modelů se rekrutovala ze socialistického tábora, i když i tady byly pochopitelně expedice na západní stranu polokoule, což dokazují výtvory Comet 4, Caravelle, Trident nebo Boeing 727. Vzhledem ke „spřáteleným“ vazbám měly některé modely československé označení ČSA, na což reagoval i časopis ABC a autorská dvojice ŠOK sérií Letištní technika, souborem jednoduchých modelů, kterými se daly zejména československé stroje doplnit.
Atraktivní tůčko
VEB Plasticart byl pro začínající modeláře zajímavější v tom, že oproti československým výrobcům přidával do krabic nejdříve lahvičku, poté tubičku s lepidlem a nejčastěji stříbřenku, případně nějakou barvu (třeba červená v případě vrtulníku Mi-4). Samozřejmostí byly obtisky, sympatickým krokem bylo zdvojení problematických pásů v oblasti oken, které měly tendenci se trhat nebo muchlat. Když se zastavíme u produkce německé firmy, pak asi nejpřitažlivějším modelem byl legendární nadzvukový TU-144. U něj, podobně jako u některých dalších stavebnic, byla kresba na krabici dvojího provedení, asi tou zajímavější bylo „tůčko“ namalované při startu. Většina modelů VEB Plasticart měla i variantu umístit je na stojánek, který ovšem svým poněkud chatrným provedením nebudil přílišnou důvěru.
Ledy tají
Nesmíme zapomenout na epizodní počin výrobního družstva Dubena Český Dub, který vydal sérii miniaturních dopravních letadel v měřítku 1:250. Zasvěcenci věděli, že deset modelů má svůj původ u německé firmy SIKU (Richard Seper & Sohne), ale to tehdy nikomu určitě nevadilo. Dnes jsou tyto malé Boxingy, Fokkery, Tupolevy, Convairy a Caravelly žádaným sběratelským artiklem.
Po několika podivných zásilkách, například od firem Matchbox či Airfix (podivných v tom, že šlo o jednorázové dovozy) se na českém trhu začaly objevovat častěji modely od firmy Revell. Zejména měřítko 1:72 z I. světové války bylo přitažlivým artiklem, i když cena v té době ještě pořád mírně převyšovala ostatní dostupnou produkci. Podobné to bylo i na trhu barev, kdy se občas v pražském Pragoimpu na Václavském náměstí, případně náhodně v modeláři v Žitné objevily barvy Humbrol, po kterých se pochopitelně hned zaprášilo. Čeští modeláři tak museli vzít zavděk sadou Unicol, škálou šesti barev, které kvalitativně zaostávaly a po nějakém čase se loupaly jak uschlá kůže.
Časový paradox
Ceny jednotlivých modelů jen málokdy přesáhly hranici 20 korun československých, pokud si chtěl modelář přivézt nějaký ten VEB Plasticart z Německé demokratické republiky (NDR), tak občas zaplatil v kursu 3:1 ještě méně. Mnozí z nás nad těmito modely strávili spoustu času a letadélka, případně obří Vostok od VEB Plasticart (rovněž solitérní záležitost) dlouhá léta měla své místo na poličkách našich pokojíků. Kdo se tehdy rozhodl do stavby nepustit, ať z lenosti nebo obavy, že neuspěje, může mít dnes doma malý poklad, protože poptávka po letitých „kitech“ stále stoupá. Jsou to ve srovnání s dnešní produkcí modely se spoustou chyb a nedostatků, poplatné době, ale rozhodně dokáží vyvolat onu atmosféru vzdalujícího se dětství.
