Vedle kitařů neboli stoupenců plastikového modelářství existovala početná skupina nadšenců, kteří nechtěli stavět modely pouze do vitrínek nebo na poličky. Existovalo několik směrů, kterými se vydávali, počínaje tvůrci házedel přes upoutané stroje až po napodobeniny skutečných letadel řízených dálkově. Protože motorky nebyly lacinou záležitostí, nejčastěji chlapci (ale sem tam i nějaké děvče) zvolili cestu, kterou jeden známý trochu s nadsázkou nazval „promakanější“ vlaštovkou.
Velký výběr házedel
Nejčastěji byly modely házedel nebo letounků poháněných vrtulí připravovány z balzy. A to ve stavebnicích, v nichž byly díly – nebo spíše nosníky – dopředu naznačené. Pamětníci určitě vyloví z paměti názvy jako Tom, Dana, Ajax, Mona, Ray, Pinto, Marabu, Aeroport, Letov (což je opravdu jen letmý výčet), případně dvě nejlehčí a vlastně během chvilky sestavitelné varianty Vosa (házelo) a Kolibřík (letoun poháněný gumovým svazkem). Později na stejném principu vznikla obdobná dvojice Vážka a Komár, lišila se jen tím, že křídla, směrovka a výškovka už nebyly z balzy, nýbrž z pěnového polystyrénu. Když už jsme u materiálu, vzpomeňme i gumou poháněného modelu Brouček, který měl celý trup právě z polystyrénu.
Picolo je tu!
Výrobní družstvo IGRA Praha přineslo na přelomu 60. a 70. let stavebnici letounu Picolo, což mnozí považovali za italský výraz pro „malý“. Pravda to tak docela není, protože správně by se toto slovo překládalo jako Piccolo. Každopádně se k modelářům dostal sportovní větroň pro začátečníky, jak hlásal nápis na oranžové krabici, ovšem už v prvních větách uvedených v návodu atypického rozměru bylo možné číst: „PICOLO není vhodné stavět jako váš první model, postavte si předtím jednodušší modely z naší řady, například RAY nebo PINTO.“ Takže nejspíš tak docela začátečnický tento model nebyl.
Uvnitř krabice
Krabice obsahuje v podstatě běžné vybavení pro sestavení balsové stavebnice s hotovými díly. To znamená, že žebra pro křídla, koncové oblouky, profily hlavice a její zakončení včetně potahu jsou předdefinované, výškovku, směrovku a trup si musí modelář vyřezat a zkrátit sám. Dalším vybavením je sáček se zátěží, plastovým překrytem kabiny a gumičkou, dále smirkové papíry, potahový papír, tuba s acetonovým lepidlem (mám podezření, že jde o „neoznačený“ Kanagon) a pytlík s práškovým lepidlem určeným pro polepení potahu – není jenom rozlišeno, zda jde o Lovosu nebo Firmus, což byly tehdy používané značky. Pochopitelně nechyběl obrovský plán v měřítku 1:1, přímo na něm se sestavovaly jednotlivé komponenty Picola.
Těšte se!
Model byl podle tehdejšího členění zařazen do kategorie A3. Tady se přiznám, že dělení je pro mne velkou neznámou a nevím, zda ještě dnes platí. Každopádně Picolo opravdu tak docela malé není, má rozpětí 890 mm a délku 610 mm, což by ho z hlediska tehdejší produkce řadilo někam do středu. Dnes už je tento model pečlivě střeženou relikvií, ale pro sérii Strojků času jsme se rozhodli vytvořit repliku a čtenáři budou svědky, jak stavba postupně probíhala. Těšte se!
