Dudek chocholatý (Upupa epops) je totiž zcela nezaměnitelný s jiným našim ptačím druhem. Vypadá tak trochu, jako by přilétl odněkud z tropů, nejen pro své nápadné zbarvení, v němž růžovobéžová barva těla ostře kontrastuje s černou a bílou kresbou na křídlech, ale především pro svou největší ozdobu, vysokou chocholku na hlavě, díky které pták připomíná některé exotické papoušky. Dudek ji v klidu skládá, ale při každém vnějším podnětu či vzrušení ji rychle vztyčí. A kdo ho jednou viděl v letu, také ho už vždycky pozná - dudek má totiž poměrně krátká křídla, kterými zcela charakteristicky mává, kombinace černé a bílé je na nich přitom stále zřetelně patrná.
Jméno dudek (stejně jako ono latinské Upupa) dostal pták podle hlasu, kterým se ozývá. Někteří lidé ho popisují jako "dudu - dudu", jiní slyší tiché "pu pu pu", další zase "hup hup".
RODINNÝ ŽIVOT
Dudkové kladou 5 - 6 vajíček, na nichž sedí pouze samička. V tomto období ji sameček krmí. O vylíhlá mláďata se pak pečlivě starají oba rodiče. Mláďata začnou asi po 14 dnech vystrkovat hlavičky z hnízda a hlasitým křikem vítají rodiče a dožadují se potravy.
Pozor na nos
Úhledný pták vůbec nevypadá jako tchoř, proč tedy to nelichotivé přirovnání v titulku? To byste pochopili v okamžiku, kdy by se vám podařilo objevit dudčí hnízdo a pokoušeli se ho prozkoumat zblízka. Což, pokud už hnízdo objevíte, nebývá příliš obtížné. Dudkové sice hnízdí především v dutinách stromů a jen někdy se spokojí s hromádkou kamení, puklinou ve skále či norou ve svahu, ale i zmíněné stromové dutiny si většinou vybírají tak, že nejsou příliš vysoko nad zemí.
Zdálo by se, že snadno přístupné hnízdo bude nahrávat různým nepřátelům, kteří by si na bezbranných ptáčatech rádi pochutnali, a že volba hnízda není z hlediska přežití mláďat příliš výhodná. Zvláště když je jisté, že ptáci velikosti hrdličky, vybavení slabým tenkým zobákem, určitě hnízdo před dravcem či šelmou neubrání.
Příroda však obdařila mladé dudky neobvyklou zbraní - jakmile se mláďata v hnízdě cítí ohrožena, otočí se k nepříteli zadečky a vystříknou na něj tmavou, odporně páchnoucí tekutinu. Po takové "sprše" většinou přejde každého chuť na snadno dostupné, leč nevábné sousto. Ostatně, někdy stačí "přivonět" k vletovému otvoru, aby to lovce odradilo a přimělo hledat večeři jinde. Tchoř má tedy v dudčích mláďatech silnou konkurenci.
Požírači trusu?
Dudkové sbírají potravu především na zemi: chodí po louce, stepi či pastvině a hledají... Venkovští lidé, kteří dudky pozorovali, věřili, že se živí trusem dobytka a tím získávají onu nevábnou munici. To proto, že dudkové na 
pastvinách skutečně velmi často vyhledávají právě tyto produkty zvířecího trávení a dlouze se u nich zdržují. Ve skutečnosti se však vůbec neživí trusem, ale hledají v něm hmyz, který se zde shromažďuje. Dlouhý tenký zobák přitom používají jako pinzetu, kterou z trusu vytahují koprofágní brouky a jejich larvy.
Při hledání a sbírání potravy nejsou dudkové příliš plaší a často vzlétnou teprve v okamžiku, kdy se k nim přiblížíte příliš blízko. Pokud je vyplašíte od nějakého zvláště na hmyz bohatého místečka, většinou ani neletí příliš daleko - usadí se na nejbližší keř či strom a čekají (za vzrušeného vztyčování a skládání chocholky), až zmizíte.
KDO JE DUDEK?
Dudek patří do řádu srostloprstých (Coraciiformes) do čeledi dudkovitých (Upupidae). Tato čeleď je zvláštní tím, že je do ní zařazen jediný druh - právě náš dudek chocholatý. Odborníci takovou čeleď nazývají monotypickou. Je ovšem značně rozšířen - obývá prakticky celou mírnou část Evropy a Asie, najdete ho i na většině území Afriky (s výjimkou Sahary a tropických lesů), žije dokonce i na Madagaskaru. Na tak obrovském území vytváří devět poddruhů. Severněji žijící populace (tedy i dudkové žijící u nás) odlétají na zimu na jih, neboť by se zde v zimě neuživili.
OHROŽENÝ ŽIVOT
Dudkové v posledních letech bohužel v celé Evropě ubývají. U nás dnes hnízdí posledních několik desítek (zoologové odhadují, že 60 - 120) párů dudků a jejich stav neustále pozvolna klesá. Přesné příčiny tohoto úbytku však nejsou známy; částečně za to nepochybně může ničení životního prostředí chemickými postřiky, s čímž souvisí i úbytek hmyzu, kácení starých doupných stromů a změny v chovu dobytka, které s sebou přinášejí přeměnu pastvin na pole či intenzivně obhospodařované louky.
